Rok po útoku na Ukrajinu přestává mít svět jasno, co si počít s agresorem. Chvílemi to podle nejrůznějších reakcí dokonce vypadá, jako by jeho nemalá část nad vší tou hrůzou už hlavně chtěla zavřít oči, protože každodenní život přece musí jít dál. Ostatně globální lidstvo někde střílí každou chvíli, a kdyby se kvůli tomu mělo pořád něco zastavovat, co by vlastně nakonec zůstalo v provozu?
Nejnověji se takto pokouší strčit hlavu do písku Mezinárodní olympijský výbor. Samozřejmě při tom nešetří vznešenými slovy, z nichž ovšem stoupají do výšin už i otrlejší žaludky.
Ta nejlepší propaganda
"Olympiáda je tou nejlepší propagandou, musíme ji mít," psaly před rokem 1936 nacistické noviny. A hry v Berlíně se pak opravdu staly důslednou přehlídkou "nové kultury". Se vším tím hajlováním a symbolikou kolem - nový člověk se rodí!
Návštěvníka olympijského stadionu v německé metropoli, kde nyní hraje své zápasy fotbalová Herta, dodnes mrazí, když si čte tabule se jmény medailistů nejdůležitějšího sportovního podniku planety. Nechybí mezi nimi ani skladatel Jaroslav Křička, který byl ve skladatelské soutěži oceněn bronzem za svou Horáckou suitu. Ano, i kulturymilovní Češi dělali stafáž nacistickému velikášství, skrývajíce se přitom za heslo "sport spojuje".
Mocní ale dobře vědí, že v reálu je ten profesionální především pokračováním politiky jinými prostředky. Proto také mají hry v jejich očích takovou hodnotu. Ruský prezident - a nyní už i masový vrah a válečný zločinec - Vladimir Putin si je dobře vědom toho, že Rusové potřebují být na olympiádách. Potřebují se jich účastnit a demonstrovat během nich svou sílu. Nepřítomnost by pro ně byla rituální potupou, symbolickým vyloučením z okruhu alespoň základně civilizovaných zemí.
Navíc o to bolestivějším, že Kreml se už před drahným časem zařadil do okruhu těch, kdo her intenzivně využívají. V roce 2008 se během nich chystal na vpád do Gruzie. O šest let později zase využil zimní olympiády v Soči k tomu, aby dokončil přípravy na anexi Krymu.
Nejvyšší sportovní funkcionáři na to pokaždé reagovali křiklavým tichem - protestujte ale, když jste si pár dnů předtím nadšeně třásli s vrchním velitelem ruských vojsk rukou… Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Loni pouhé čtyři dny poté, co uhasl olympijský oheň v Pekingu, zahájil Vladimir Putin útokem na Kyjev agresi vůči Ukrajině.
Jen mě tady nechte
Pokud museli Rusové ve sportovních kruzích čelit nějakým postihům a odsudkům, nebylo to dosud kvůli jejich válkychtivosti, nýbrž v důsledku státem organizovaného dopingu. A zdá se, že právě postupy, jež v těchto kauzách světové sportovní organizace zvolily, se nyní pokoušejí aplikovat i ve sporu o to, zda se ruští reprezentanti mohou účastnit olympiády v Paříži. Ve zkratce by se dalo říci, že jde o princip netrestat sportovce, nýbrž stát.
"Čistí" závodníci tedy na minulé hry mohli, nikoli však pod vlajkou ruského politického společenství, nýbrž pouze jako "olympijští sportovci". A vedení Mezinárodního olympijského výboru prosazuje v podobném duchu účast ruských sportovců i nyní. Tentokrát s odůvodněním, že ne všichni Vladimira Putina podporují tak, jako to dělá třeba slavný hokejista Alexandr Ovečkin - jehož se navíc NHL přesto silně zastává. Těm nevinným, žádají funkcionáři, by proto nemělo být bráněno v cestě na hry, i když vojáci jejich země už rok masově vraždí na Ukrajině a systematicky ji ničí. Nezapomínejme ovšem, že řada ruských sportovců je organizována právě v armádních klubech.
Kam jsme se to dostali? Dávno už přece nejde - tak jako v případě užívání nedovolených látek - jen o fair play, výkony či kariéry jednotlivých závodníků, nýbrž o zcela kardinální otázku, zda má mít státní propaganda přednost před úctou k mařeným lidským životům.
"Jsme v neřešitelném dilematu: Odsuzujeme válku, ale naším úkolem by v takové situaci mělo být sportovce z různých zemí stmelit a ukázat, že existuje i mírové soutěžení," zdůvodňuje německý šéf Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach, proč je proti tomu, aby byli Rusové vyloučeni. Dává tak najevo nesouhlas se slovy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, podle nějž každý - tedy i neutrální - prapor nad ruskou výpravou bude nasáklý krví nevinných.
Bach verbálně odmítá "dělat politiku", aniž by měl ovšem jakýkoli problém s tím, že právě na ní celé olympijské hnutí stojí. A že Rusko už nějaký ten čas her zcela otevřeně využívá ve své politicko-vojenské strategii a sport považuje za jedno ze svých beranidel. Ne, Bachovo dilema není příkladem "různice" - jak si francouzský filozof Jean-François Lyotard zvykl říkat neřešitelným sporům -, nýbrž krystalicky čistým morálním konfliktem.
Agrese vůči Ukrajině je zločinem, který olympijské hnutí nemůže přejít. Ruští sportovci za ni sice jistě nenesou kriminální vinu, ale jako občané své země jsou spoluodpovědní za to, jaký režim v ní existuje, a také za to, že jej reprezentují - často dokonce rádi a s hrdostí. Mají-li pro změnu hry reprezentovat olympijské hodnoty a myšlenky, pak nesmějí jen kvůli výsledkům, medailím a penězům přehlížet bolest, utrpení a smrt. I sport má své politické souvislosti. To jen Bach, který z nich jindy tak výhodně žije, se nyní pokouší předstírat, že neexistují.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
