Za chvilku to bude už rok, co v Česku lomíme rukama, že nemáme schválený funkční kurzarbeit jako v Německu, Rakousku a dalších evropských státech. Za chvilku to bude půl roku, co vládní návrh pravidel, jak v krizi přispívat ze státního rozpočtu firmám na mzdy, doputoval do parlamentu. A to je zatím všechno.
Začíná to nebezpečně připomínat naše chování během velké finanční krize před dekádou. Také tehdy politici slibovali mnoho pomoci, ve finále to ale skončilo jen včleněním naprosto nepoužitelného paragrafu 207 do Zákoníku práce - a to ještě pozdě. Právě proto jsme loni museli na koleni horko těžko smolit program Antivirus, který teď ovšem drží pohromadě jen dobrá víra.
A také rozhodnutí Evropské komise, že jej bude dál dotovat. Původně měl totiž vyhasnout už koncem února, teď je ale prodloužen do konce roku. Je to samozřejmě dobrá zpráva, má ovšem i svou temnou stránku: odvanula i poslední zbytky vůle konečně prosadit funkční kurzarbeit.
To lze stěží nazvat jinak než politickou havárií.
Krvavý kompromis vykrvácel
V notesu pana premiéra s akutními úkoly se celá věc už před pár měsíci posunula někam vlevo dolů, nyní po rozhodnutí Evropské komise ji pak úplně přeškrtl. Ze zákulisních informací je zjevné, že ho už naprosto nezajímá. Napůl nevěří v její účinnost, napůl chce vše doklepat nekonečným prodlužováním Antiviru.
Tomu odpovídá i stav politikaření kolem celé důležité normy. Její schvalování perfektně ilustruje fungování vládní koalice. Nejprve se nedělo nic a vláda vypustila celé minulé léto, kdy ostatní evropské státy dodělávaly protikrizovou pomoc. Pak narychlo v září schválil kabinet paskvil, který neuspokojoval ani ANO, ani ČSSD. A zejména ne nikoho, kdo to s Českem myslí dobře: limitoval například státní příspěvek výškou průměrné mzdy - zřejmě abychom si navěky udrželi status levné ekonomiky.
O konečné verzi měli tedy rozhodnout poslanci. Jenže čas pokročil a před očima stále máme jen pimprlové divadlo. Vůbec neběží spor mezi kabinetem a opozicí, ale dál mezi vládními stranami. Ministryně práce hýbá svými oranžovými poslanci, ministryně financí zase smečuje zpět zákonodárci ANO. Zatím posledním výsledkem této přetlačované byla zcela absurdní debata na sociálním výboru sněmovny, kde se do sebe zaklesly návrhy vládních poslanců Romana Sklenáka (ČSSD) a Jany Pastuchové (ANO).
Ministryně práce v září označila vládní návrh kurzarbeitu za krvavý kompromis, ale zapomněla dodat, že do jeho přijetí mezitím vykrvácejí firmy a zaměstnanci.
Přijmout a odložit
Všichni ví, jak premiér funguje. To, že nyní ve věci strká hlavu do písku, neznamená, že za týden nebude držet vlajku na barikádě a tlačit na rychlé schválení. Jen jako správný bezhodnotový pragmatik potřebuje mít pocit, že to lidi chtějí.
Základem kompromisu by se mohlo stát to, co za ministerstvo práce prosazuje poslanec Sklenák - a s čím jsou plus minus smířeni i sociální partneři v tripartitě. Znamenalo by to, že zmizí největší chyby původního vládního návrhu a v rámci kurzarbeitu by tak bylo možné čerpat 70 procent čisté mzdy až do 1,5násobku průměrného platu. K debatě jsou snad jen tři parametry: Jednak hloupý záměr vyloučit z programu firmy, které vyplácejí dividendy. Dále možná až moc dlouhá roční doba čerpání. A také záměr podporovat i místa s prací na pouhý den v týdnu, která mají jen mizivou šanci na dlouhodobé udržení. To vše se dá ale rychle dořešit, je to už rok prodebatované ze všech stran.
Kompromisu v této chvíli může pomoci i odložená účinnost. Vláda už promarnila rok, tuto krizi tedy kurzarbeit asi již moc neovlivní. Je ale důležité, aby byl připraven pro tu další. Je naprosto jisté, že jakmile vybředneme z recese, politická vůle taková pravidla schválit se zase limitně začne blížit nule. Proto je třeba nyní motivovat premiéra, aby si celou věc opět připsal na první stránku svého soupisu akutních politických problémů.
Představa, že za deset let během nějaké další velké krize opět začneme rozumovat, jak by se nám taky hodil nějaký ten fungující kurzarbeit, když ho mají všichni kolem, připomíná noční můru. Kvůli neschopnosti stávající vlády se z ní ale zjevně jen tak neprobudíme.
