I když poctivě držíme Den památky obětí komunistického režimu, neznamená to, že pro nápravu křivd děláme dost. V neděli jsme vzpomínali na politickou vraždu mimořádně statečné ženy, v následujících dnech zase uplyne 70 let od začátku krvavých represálií v Babicích na Třebíčsku. Slovensko, jež s námi v rudých časech sdílelo osud ve společném státě, ale nezůstává jen u piety.
Už nějakou dobu pracuje na tom, aby snížilo penze vrcholným představitelům komunistického režimu a pracovníkům některých jeho bezpečnostních složek. Nový zákon, který to umožní, začne u našich východních sousedů platit od srpna. Ukončí tak časy, během nichž se někteří bývalí prominenti těšili z vysokých důchodů, které si vysloužili jen tím, že aktivně pomáhali udržovat v chodu represivní režim.
Jakkoliv může působit takový krok překvapivě, není ojedinělý. Varšava se k němu odhodlala už dříve dokonce ve dvou krocích - horentní důchody, kterých si užívalo na 25 tisíc komunistických tajných, během nich postupně přiblížila polskému průměru. Opatření pak přezkoumával Ústavní soud i Soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ani jeden tribunál jej ale nezrušil.
Drobné vám stačí
V Česku jsme ovšem svědky jiného přístupu. Právě před měsícem městské státní zastupitelství v Praze definitivně poslalo k ledu stíhání někdejšího normalizačního premiéra Lubomíra Štrougala a ministra vnitra Vratislava Vajnara za zabíjení u železné opony. Je tak téměř jisté, že za přibližně tři stovky mrtvých uprchlíků nikdo ze zdejších vrcholných stranických a státních představitelů nebude potrestán. Na rozdíl od Německa, kde byl za střelbu u Berlínské zdi poslán na šest a půl roku do vězení poslední generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Egon Krenz (propuštěn po polovině trestu).
A nejen to. Nedokážeme dokonce zajistit ani obyčejnou valorizaci odškodnění, které dostávají někdejší političtí vězni. Jako náhradu ušlého výdělku jim stát stále vyplácí směšných 2 500 korun za měsíc věznění. Náhrada nemateriální újmy se nepřiznává.
Advokát Lubomír Müller na tuto nespravedlnost opakovaně upozorňuje, zatím marně. Podobně jako na fakt, že stále existuje řada justičních verdiktů, na nichž se podíleli soudci nebo prokurátoři, kteří neměli odpovídající vzdělání a prošli pouze nechvalně proslulou Právnickou školou pracujících. Jejími absolventy byli věrní komunisté, kteří nesloužili spravedlnosti, ale režimu. "Studovali" pouhé dva roky a podle Müllera tak ve svých důsledcích bylo porušeno právo obžalovaných na zákonného soudce a spravedlivý proces.
Jménem lidu
Jako ilustrativní příklad lze uvést Jaroslava Demczaka, který v červenci 1951 posílal na smrt právě "babické". Vyučil se svářečem a zámečníkem, během dvou let se ale na Právnické škole pracujících "vypracoval" na předsedu senátu Nejvyššího soudu.
Advokát Müller je přesvědčen, že verdikty podobných lidí by měly být automaticky podrobeny revizi. Což také před více než rokem s poukazem na konkrétní případy napsal na ministerstvo spravedlnosti i zmocněnkyni vlády pro lidská práva Heleně Válkové. Odpověď nedostal dosud. Reálná snaha státu o dosažení alespoň pozdní spravedlnosti je tak v ostrém kontrastu se slovy, která jeho představitelé pronášejí u pomníků a na pamětních místech.
Nejspíše by pomohlo, kdybychom o naší neradostné minulosti věděli více. Kdybychom lépe znali kruté osudy těch, které režim doslova semlel, ač se ničím neprovinili. Kdybychom měli hlubší představu o rozsáhlém utrpení jejich blízkých a přemýšleli i o tom, zda křivdy na nich nějakým způsobem stále nepokračují.
Jako v mnoha jiných případech, nabízí i v tomto ohledu jednu z cest k nápravě vzdělávání schopné odkrýt hloubku spáchaných nespravedlností.
Možnost navštěvovat památníky na místech, kde se zlo odehrávalo, by nám mohla pomoci nahlédnout jeho příčiny i způsob nápravy - a přispět tak ke změně myšlení. Snad bychom se pak stali méně lhostejnou společností. Nejen k nespravedlnostem minulým, ale i těm aktuálním. Protože spravedlnost je nakonec vždy jen jedna.
