Luděk Navara Luděk Navara | Rozhovory
23. 9. 2020 18:55

Bude těžké vysvětlovat příbuzným obětí, že Štrougal unikne trestu, říká Müller

S advokátem Lubomírem Müllerem o střelbě do lidí, o obětech, kterým se nikdo neomluvil, o hrůzách lidových soudů i o tom, jak užitečná může být pro právníky Bible.
Advokát Lubomír Müller.
Advokát Lubomír Müller. | Foto: ČTK/Václav Pancer

"Náprava křivd je důležitá, i když přichází pozdě - vrací lidem důstojnost," je přesvědčen advokát, který pomohl už více než čtyřem stovkám politicky pronásledovaných z Česka, Slovenska i někdejšího východního Německa. Svým úsilím už dokázal Lubomír Müller posunout pohled české justice na zločiny komunismu. Nyní zastupuje příbuzné některých obětí zabitých u železné opony. Stíhání dvou někdejších vrcholných československých funkcionářů za vraždy na hranicích však dnes státní zástupce zastavil.

Co usnesení o zastavení stíhání bývalého komunistického premiéra Lubomíra Štrougala a ministra vnitra Vratislava Vajnara říkáte?

Vím o tom zatím jen z médií, usnesení jako takové jsem doposud neobdržel. Ani poštou, ani do datové schránky. 

Zastupujete ale příbuzné některých obětí, ne?

Ano, například Hartmuta Tautze.

Bude těžké jim toto rozhodnutí vysvětlit, když v Německu byli pachatelé potrestáni?

Ano, bude to velmi těžké.

Proč se vlastně ve své praxi tak výrazně zaměřujete zrovna na oběti minulého režimu?

Všichni tito lidé byli utiskovaní, případně se to dělo jejich rodičům. Trápení si z toho nesou dodnes. Cítí, že jim a jejich rodinám bylo ublíženo. Rehabilitace jim pomáhá vrátit nejen občanskou bezúhonnost, ale i důstojnost. Mnozí z těchto lidí nikdy neslyšeli: "Bylo vám způsobeno bezpráví." Nikdo jim neřekl: "Stali jste se obětí zločinu." Ale pro ně je důležité i pouhé vědomí, že se věci narovnaly.

Někdy stačí přesná slova, jako v případě sedláka Václava Junka z Koubalovy Lhoty, který byl po zinscenovaném procesu popraven. Jeho syn letos vyhrál soud a ministerstvo spravedlnosti muselo vydat veřejné prohlášení - "inzerát", že výkon trestu smrti na Václavu Junkovi byl justiční vraždou. On chtěl, aby tam bylo to slovo "vražda". To se do té doby takto přímo neřeklo. Mluvilo se třeba o justičním omylu. Ta přesná slova mají ale svůj význam.

Jak moc výjimečný takový výsledek je?

S tím, aby ministerstvo spravedlnosti veřejně uznalo a publikovalo v médiích, že nešlo o "přehmat" či "omyl", ale o "justiční vraždu", jsem se setkal poprvé.

Sám jste byl v mládí jako svědek Jehovův pro svou víru pronásledován. Vzpomenete si na první střet s komunistickým režimem?

Ano, bylo to mé zatčení 15. září 1975. Následovala vazba a poté šestiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody a vyloučení ze školy - studoval jsem tehdy práva a měl právě nastoupit do třetího ročníku.

Pronásledováni pak byli i vaši rodiče. Jak vás to ovlivnilo?

Získal jsem cenné životní zkušenosti, které mi dnes pomáhají v tom, abych se mohl lépe vžít do situace lidí, kteří byli utiskováni a nezákonně perzekvováni.

Při procesech se setkáváte nejen s oběťmi režimu, ale i s těmi, kteří zlo páchali, přehlíželi či ho dnes bagatelizují. Mnoho soudců začalo svou kariéru za normalizace. Kolik z bývalých aktivních komunistů v justici, s nimiž jste se potkal, cítilo vinu?

Takového soudce či státního zástupce, který by přede mnou dal najevo, že cítí lítost, jsem zatím nepotkal.

Jste advokátem, který dokázal vysoudit i majetek zabavený podle nedotknutelných Benešových dekretů. Zatímco mnozí usilovali roky o jejich zrušení, vy jste na to šel jinak.

Zápletka případu spočívala v tom, že Zdeňka Urbanová z Prahy měla za majetek zabavený podle Benešova dekretu č. 108/1945 Sb. dostat náhradu, kterou jí však ministerstvo financí odmítalo přiznat s tím, že ještě nebyl vydán prováděcí předpis, který by výši náhrady stanovoval. Po 14 letech soudních sporů se ukázalo, že vydání takového předpisu vlastně není zapotřebí. Poškozená pak dostala náhradu 40 598 Kč za čtvrtinu rodinného domu v Luštěnicích v okrese Mladá Boleslav…

Svůj přístup k dekretům jste tehdy popsal biblickým citátem: "Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit." Řídíte se tím obecně?

Je řada biblických zásad, které jsou pro práci advokáta velmi užitečné. Inspirující jsou třeba podobenství. Například to, které v Lukášově evangeliu povzbuzuje k vytrvalosti při řešení právních případů: V jednom městě byl soudce, který neměl bázeň před Bohem ani úctu k lidem. V tom městě žila také vdova, která za ním pořád chodila a říkala: "Zjednej mi spravedlnost ve sporu mezi mnou a mým odpůrcem." Nějakou dobu nebyl ochotný, ale pak si řekl: "Sice se nebojím Boha ani nemám úctu k lidem, ale protože mi ta vdova dělá takové problémy, zjednám jí spravedlnost. Jinak za mnou bude chodit tak dlouho, až mě umoří."

Soudíte se někdy pro stokoruny a přípisy od soudu, které obsahují chyby, vracíte. Znám soudce, kteří se děsí, když zaslechnou vaše jméno. Víte o tom?

To jsou přehnané řeči. Vzpomínám, že když jsem se jednou do telefonu představil, soudkyně zvolala: "Ježíšmarjá!" Tak jsem jí jen řekl, že nemusí hned volat na pomoc Ježíše, že stačí, když to vyřídí sama, což se také záhy stalo. Ale to je spíše výjimka.

Zastupoval jste krom jiného také odpírače povinné vojenské služby, mezi něž jste ostatně sám patřil. V devadesátých letech z toho byl dokonce spor mezi Nejvyšším a Ústavním soudem, o kterém se psalo jako o válce soudů. Váš pohled na věc nakonec zvítězil a dnes už princip, podle kterého nemůže být člověk opakovaně trestán za tutéž věc, nikdo nezpochybňuje. Považujete to za své největší právní vítězství?

Těžko mluvit o "vítězství", když i dnes jsou na Slovensku v Prešově prokurátoři, kteří proti této zásadě vytrvale brojí. Konkrétně jde o JUDr. Michala Barnišina a JUDr. Marka Urdu.

V poslední době lze stále častěji zaslechnout, že komunistická éra nakonec nebyla až tak zlá, jak se říká. Co si o takových řečech myslíte?

Připomíná to biblickou situaci Židů poté, co je Mojžíš vyvedl z egyptského otroctví. Museli se při putování pustinou na nějakou dobu uskromnit, a proto reptali: Kdo nám dá k jídlu maso? Když si vzpomeneme na ryby, které jsme zadarmo jedli v Egyptě, a na ty okurky, melouny, pórek, cibuli a česnek! Ale teď chřadneme. Nevidíme nic než tu manu! Zcela zapomněli, že Egypťané si je zotročili, tvrdou prací jim ztrpčovali život, zacházeli s nimi krutě a nutili je k nejrůznější otrocké práci.

Děláme dost pro to, abychom si připomínali i tu špatnou minulost?

Ono nejde jen o to, něco si připomenout, ale o to, aby se nespravedlnost napravila. A je třeba si otevřeně říct, že často se postupuje tak, aby nápravu minulých nespravedlností prostě nešlo zařídit.

Například v roce 1994 se prosadila nepřezkoumatelnost rozhodnutí mimořádných lidových soudů, ačkoli do té doby přezkoumatelná byla. Stále platí rozsudky, které vydali absolventi takzvané Právnické školy pracujících, tedy horliví komunisté bez univerzitního právnického vzdělání, které zákon vyžadoval pro soudce i prokurátory. Na podněty ke zrušení takových rozsudků kvůli porušení práva na zákonného soudce ministerstvo spravedlnosti prostě nereaguje. Stejně tak ministerstvo spravedlnosti odmítá podněty ke stížnosti pro porušení zákona před rokem 1948. Byť i tehdy docházelo k zjevným nezákonnostem.

Aktuálně usilujete krom jiného i o přezkum "Polenského procesu" s Leopoldem Hilsnerem. Je to záležitost stará 120 let - Žid Hilsner byl tehdy odsouzen za "rituální vraždu" Anežky Hrůzové. Vy říkáte, že soud nebyl spravedlivý, a justice by se jím proto měla znovu zabývat. Proč?

Na to, že proces nebyl spravedlivý, upozorňovali už dávno jiní. Například T. G. Masaryk - stačí si přečíst jeho brožuru nazvanou Nutnost revidovati Proces Polenský. Stejný názor zastává i bývalá ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová. Já sám nemám žádné oprávnění požadovat revizi procesu. Snažím se ale upozornit příslušné orgány na věci, kterým by měly věnovat pozornost.

Jak je ale vidět na případu železné opony, najde se dost jiných nespravedlností, které nejsou tak časově vzdálené. Proč se vracet právě k téhle?

Protože Vlasta Parkanová zjistila, že "byl podle výsledku přezkoumání porušen zákon", avšak věc prý není řešitelná v rámci české justice. Z verdiktu, který Nejvyšší soud vynesl 8. ledna 2019 ve zcela jiné věci, však lze dovodit, že i Hilsnerův případ řešitelný je. Proto jsem tento poznatek sdělil současné ministryni Marii Benešové a později ještě jihočeskému státnímu zastupitelství.

To se ale věcí zabývat nebude.

Ano, krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se tím zabývat nechce. Záležitost ale šetří Vrchní státní zastupitelství v Praze. Výsledek ovšem samozřejmě nemohu předjímat.

Lubomír Müller (* 1954)
Pochází z Prahy. V roce 1969 se stal členem svědků Jehovových, k nimž později vstoupili i jeho rodiče a sestra. V roce 1975 byl zatčen a odsouzen na půl roku za to, že vykonával duchovní činnost bez takzvaného státního souhlasu, který ovšem jako člen státem neuznané náboženské společnosti ani nemohl získat. Současně jej režim za trest vyloučil z právnické fakulty. Až do konce normalizace proto pracoval manuálně v dolech, svá studia mohl dokončit až po pádu komunismu.
Po absolutoriu práv začal působit jako advokát, často zastupuje oběti totalitního režimu a klienty, kteří se soudí se státem. Dosáhl změny judikatury, když se mu v roce 1999 podařilo u českých soudů definitivně prosadit, že takzvaní odpírači vojenské služby z důvodů svědomí byli odsuzováni protiprávně, pokud je stát za jejich rozhodnutí nenarukovat do armády trestal opakovaně. Zvlášť tvrdé bylo přitom v tomto ohledu právě komunistické Československo. Lubomíru Müllerovi se tak podařilo postupně dosáhnout rehabilitace asi tří stovek odpíračů.
Do povědomí veřejnosti se zapsal také případem letce RAF Josefa Brykse, který zahynul v Jáchymově coby vězeň komunismu. Müller dosáhl jeho úplné rehabilitace a pro vdovu žijící ve Velké Británii vysoudil na státu odškodnění.
Jako první právník také uspěl se snahou zařídit rehabilitaci sedláků vyhnaných z domů v padesátých letech. Domoci se alespoň po letech spravedlnosti pak pomohl i východoněmeckým uprchlíkům, kteří byli zatčeni a uvězněni v Československu při neúspěšném pokusu o útěk přes železnou oponu.

Polák, který utekl za železnou oponu | Video: Jakub Zuzánek, Blahoslav Baťa
 

Právě se děje

před 38 minutami

Při prvním letošním lodním neštěstí u břehů Libye zemřelo 43 migrantů

Při lodním neštěstí u břehů Libye zemřelo 43 migrantů z Afriky, kteří se pokoušeli dostat do Evropy. Deset lidí bylo zachráněno. O úterním neštěstí ve společné zprávě informovali Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

Letos se jedná o první nehodu ve Středozemním moři, při které přišli o život lidé, píší agentury. Loď se převrhla na rozbouřeném moři, když se jí rozbil motor. Deset přeživších dopravila na břeh pobřežní stráž z libyjského města Zuára.

Válkou poničená Libye je hlavní cestou pro africké migranty, kteří se chtějí dostat do Evropy. Agentury OSN vyzvaly k obnovení státem vedených pátracích a záchranných operací ve Středomoří a k zastavení odesílání migrantů zpět do "nebezpečných přístavů".

Zdroj: ČTK
Další zprávy