reklama
 
 

Schwarzenberg není mýtus. A i kdyby byl, vadí to?

25. 1. 2013 12:55
Komentář: Když zjistíme, že cizinec je našinec, máme tu obvykle prezidenta

Lidí podobných svou letorou a osudy Miloši Zemanovi žije v naší republice nejméně tisíckrát tolik než různých Karlů Schwarzenbergů. Možná ještě víckrát, protože Schwarzenberský palác naproti Pražskému hradu je skutečně jediný.

Kdyby se voliči jako jeden muž podívali do zrcadla, spatří tam spíš plebejce Zemana, jen těžko aristokrata Schwarzenberga.

Z pohledu voličské psychologie je klíčová otázka jasná: Chceme na Hradě někoho, kdo je jako my, nebo někoho, kdo se vymyká?

To není jen teorie. Taková úvaha ve společenském podvědomí zjevně existuje. Vždyť první kolo volby bylo vyrovnané a druhé není ani zdaleka rozhodnuté - ale kdybychom si skutečně přáli prezidenta, který je v povrchním smyslu slova „náš", dědic Žižkův a Švejkův, Karel Schwarzenberg by neměl nárok. Byl, pokud jde o lidský typ a životní příběh, „nejjinější" ze všech kandidátů, včetně excentrického Vladimíra Franze.

Věc je složitější. Prezident nikdy nemůže být jen „náš", ve smyslu „jeden z nás". Jinak by si za demokracie v přímé volbě neškrtl nikdo, Masarykem počínaje. Dokonce asi ani Klaus, i ten se přece dost vymykal.

Už to, jaké požadavky na prezidenta máme, ho nutně staví „nad nás" a je nám tak trochu „cizí".

Ovšem, když masy usoudí, že cizinec je našinec, máme tu prezidenta.

Mizerná realita

Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá.

„Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský.

To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus.

Promítnuto na postavy obou finalistů, Klaus i Bělohradský poněkud přehánějí. Naštěstí v tom, že Zeman představuje realitu, a především v tom, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou", jak říká Bělohradský.

Jeho otázka ovšem míří správným směrem. Je lepší volit skutečnost, nebo přání skutečnosti? A když nejsme se skutečností spokojeni, není pořád lepší zariskovat a vsadit „jen" na symbol? Na ikonu?

V prezidentských volbách klidně. Rozhodující je důvěryhodnost. Jestli je jejím nositelem muž z lidu (kandidát reality), nebo s modrou krví (kandidát symbolu a mýtu), je tu vedlejší. 

Tohle přece není klasický střet pravice/levice, jak Bělohradský (a Zeman) tvrdí. Nemůže být, už vzhledem k ústavnímu postavení a kompetencím prezidenta. 

Soudný člověk samozřejmě kvůli údajnému „zkonstruovanému mýtu" nezapomíná, že Schwarzenberg je členem pravicové vlády. Ale to mu přece nebrání v tom, aby při volbě prezidenta dal větší váhu jiným věcem než názoru na penzijní reformu či restituce. Ano, dokonce může do kandidáta projektovat své tužby - někdo tomu říká mýtus a pohádka, jiný zase volba srdcem.

Osud nemusí vyhrát     

Navíc, Schwarzenberg není pouhým „mýtem", který z něj vyrobila chytrá volební kampaň. Jakkoli je jiný, nereprezentuje realitu méně než Zeman.

Kdybychom Bělohradského úvahu domysleli do důsledků, zřejmě bychom ve volbách pokaždé jen potvrzovali historii a přitakávali národnímu osudu (a nejspíš i mýtům, které jsou s nimi spojené). To ne. Změna může být dobrá.

autor: Jan Lipold | 25. 1. 2013 12:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama