Je dost možné, že jsou to nejslavenější 100. narozeniny nějakého spisovatele, jaké jsme tu kdy měli.
Vymódili ho na titulních stranách časopisů. Slaví ho Praha 8, s ulicí Na hrázi věčnosti, kde už není dům číslo 326/24 a místo něj stojí zeď z betonu a autobusák a pozemky, o kterých si úředník telefonoval s kmotrem a ten mu poradil Dělej, že nic nevidíš. A v sokolovně zahrála na počest pana spisovatele hudba Hradní stráže, protože pan spisovatel k Libni neodmyslitelně patří, i když by ji pomalu nepoznal, protože celá čtvrť tam dole u řeky už je zbouraná a místo loděnice a koželužny jsou rezidence a bůhvíco ještě, jenom hospoda U Horkých svítí jako maják.
Slaví ho město Nymburk, kde kvůli tomu uvařili památeční speciální pivo, ale kde nechtěli, aby se po panu spisovateli jmenovala škola, protože prý moc pil a špatně se učil a nedával pozor, slaví město Polná a město Brno, kde slavnostně vypustí sto holubů, však vy víte proč.
Pana spisovatele slaví výstavy Hrabal a Nymburk, Hrabal a umění, Bohumil Hrabal barevně i černobíle, Libní s Bohumilem Hrabalem, Romové a Bohumil Hrabal, a kdo nemá rád výstavy, může si místo toho pořídit knížku Hrabal známý a neznámý nebo knížku Slavnosti sněženek - lidské osudy a odhalení tajemství v Hrabalově Kersku. Nebo nějakou jinou knížku. Nebo pamětní minci.
A do Kerska před parcelu číslo 0274 přijeli Lucie s Rayem, aby v televizi pověděli, že tu pan spisovatel na chatě psal a žil a taky trochu pil a krmil ty svoje kočenky. A mocně se u toho usmívali, Lucii se ve slunci blýskala pětka vlevo nahoře, a zapomněli říct to o tom, jak zmáčený hospodský roznášel lustry piv.
Já bych se nedivil, kdyby z toho všeho pana spisovatele bolel celý svět.
Temná struna
Dílo Bohumila Hrabala má – na rozdíl od děl většiny spisovatelů - tu vlastnost, že se dá jednoduše balit a formulovat jako „odkaz“. Dokonce jako „produkt“. Je tu plno symbolů, kterých se můžete chopit a osvojit si je, aniž byste Hrabala nějak zvlášť četli. Pivo, Zlatý tygr, razítkování zadečků, postřižiny, sběrné suroviny, perličky na dně, pábitelé a krasosmutnění (to teď bude film) se dají jakoby objednat, koupit a mít. Jsou to v podstatě loga. Ale zkuste si takhle strčit do igelitky třeba Dostojevského, že.
Namleto dohromady, vzniká hrabalovský kýč. Eintopf, a na vás jen je, jestli si ho dáte se zelím, nebo na šípkové omáčce. Ostatně, některé hospody teď o víkendu servírují výroční hrabalovské menu.
Je přirozené, že oslavy se nesou v duchu „mainstreamu“, jinak to nejde. Není to akademické sympozium, literární konference.
Ale taky chápu, že jsou lidi, kterým tohle „čtení Hrabala“ jde na nervy. Tedy alespoň já se k nim s dovolením hlásím.
Vadí mi to podobně jako „národní ikona“ dobrého vojáka Švejka. Bohumil Hrabal a jeho knihy naštěstí nenašli svého Josefa Ladu, který by románové figury geniálně přetlumočil do karikatury, která se po letech změní – ne vlastní vinou – v turistický produkt a tím hodí samotnou literaturu jinam. Hrabala zná většina lidí skrze filmy, v některých se sice figurkaří docela dost, ale obvykle je to spíš ryzí Hrabal než potenciální kýč pro masy.
Objevit úplného Hrabala se skrze filmy nedá. Už kvůli do filmů nepřenosnému jazyku. Nebo proto, že filmy mohou jen obtížně zachytit „existenciálního“ Hrabala a temné – místy velmi temné – ladění jeho díla. I když se najdou i výjimky, z nejvýmluvnějších je Automat Svět zfilmovaný před padesáti lety Věrou Chytilovou, s Vladimírem Boudníkem v titulní roli. To je průsečík – číst Hrabala podle mě znamená také studovat a číst Boudníka a Bondyho, Koláře, reálie. Až s tím se opravdu ozve ta temná struna. Hrabal, to jsou soudobé dějiny.
Pak je ovšem také jasnější, že vysedávání U Tygra a v Brčálce samo o sobě z nikoho Spisovatele neudělá. Dokonce ani kdyby měl Hrabalův životní „background“.
Klanění Tygru
To, co mám na mysli, svým způsobem - mimoděk - pojmenoval před patnácti lety Václav Klaus. Prosím, odhlédněte od jeho osoby: „Neskrýval jsem sice, že když v úhoru padesátých let přišel někdo s pábiteli a s lidmi žijícími na okraji společnosti, kteří mají ,perličku na dně' neboli třpytek dobra ve svém srdci, byla to svým způsobem bořivá a revoluční literatura. Ale psát ji padesát let? Měla efekt v té krátké chvilce, kdy se prvně objevila, a dál už mi připadala pózovitá a falešná. A to nemluvím o kýčovitých barvotiskových filmech, které podle ní byly v 80. letech natočeny. Neznám nic falešnějšího, než je film Slavnosti sněženek: čirá snobárna."
Co chci říct: Klaus má z jedné strany pravdu, respektive myslím, že ho chápu (viz výše). Z druhé strany je to, co říká, naprostý omyl způsobený tím, že buď nerozumí Hrabalovi, nebo jeho dílo málo zná, či obojím. Kritizuje hrabalovský kýč, ne Hrabala.
Vím o vzdělaných lidech, kteří to mají s Hrabalem podobně jako Václav Klaus (dost často je zároveň nebere ani Švejk). Jímá je apriorní odpor vůči tomu „kultu“ pivních historek a pábitelů. Mají pocit, že jim někdo vnucuje, aby se mermomocí dojímali nad Magdou Vašáryovou na bicyklu a kolem Zlatého tygra procházeli v nábožné úctě. Vlastně se jim nedivím. Opravdu je přehrabalováno. Hrabalovskými mýty.
Nejlepší možností, jak slavit 100. výročí, je Bohumila Hrabala číst. Vzít si do ruky knihu, pěkně staromódně. Je to tam všechno, buďte bez obav.
