Kultura žije. Všichni to opakujeme, protože tomu chceme věřit. Teprve po otevření muzeí či divadel se ale ukáže, kdo ve skutečnosti přežil. Ztráty budou velké a vládní pomoc ve výši 1,07 miliardy s prapodivným klíčem pro přerozdělování peněz jistě nevyváží úprk sponzorů a mnohaměsíční propad tržeb ze vstupného.
Peníze však nejsou jediné, co kultuře dlužíme. Tam, kde dirigentskou hůlku, táhlo na oponu či dveře od galerie ovládá erár, je potřebná také injekce nezávislosti.
Naposled nám to připomnělo policejní finále bitvy mezi někdejším ministrem kultury Antonínem Staňkem (ČSSD) a ředitelem pražské Národní galerie Jiřím Fajtem. Po roce teď policisté odložili obě Staňkova trestní oznámení, jimiž se snažil zakrýt, že Fajta vyhodil z ředitelského křesla na dlažbu čistě z politických důvodů.
Nepřísluší mi hodnotit práci policie. O vině a trestu rozhoduje soud ne média. Odložení věci neznamená překážku věci rozhodnuté a trestní stíhání lze v budoucnu kdykoli v průběhu promlčecí lhůty zahájit. Odložení věci je oproti zastavevení trestniho stíhání Pyrhovo vítězství.
— Antonín Staněk (@StanekAntonin) May 4, 2020
Mezitím je ale Fajt pryč, v galerii úřaduje jeho nástupkyně a Staněk se naštěstí propadl do bezvýznamnosti, odkud svůj průšvih okomentoval stylem sobě vlastním: nesmyslným tweetem, v němž stihl na 277 znacích nasekat tři chyby.
Setkání třetího druhu s kulturou
Souboj obou mužů stojí za připomínku také proto, že má více rovin. Tu první představuje mstivá nízkost dirigovaná z Pražského hradu. Druhou ne úplně dokonalá správa Národní galerie - a je proto jen další známkou Staňkovy absolutní neschopnosti, že ani těchto potíží neuměl využít k tomu, aby se nemilovaného ředitele zbavil férovým způsobem. Možná nejdůležitější je ale rovina třetí: naprosto nevhodný, neudržitelný a nedůstojný model, podle něhož u nás kulturní příspěvkové organizace fungují.
To je v posledku hlavní důvod, proč v této oblasti tak často narážíme na zpolitizované, finančně rozvrácené a ve své podstatě tedy nakonec i nekulturní instituce.
Často máme na očích jen ty největší: Národní galerii a Národní divadlo, kde si ministři kultury pravidelně dokazují svou chybějící kvalifikaci výměnou starého šéfa za nové koště. To už roku 2006 udělal tehdejší ministr kultury Martin Štěpánek, když odvolal ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka.
Problém se ale týká i desítek památníků (zdravíme do Lidic), malých městských muzeí, knihoven či kulturních domů, kde je zřizovatelem město nebo kraj.
Antonín Staněk nám svým setkáním třetího druhu s českou kulturou vše ukázal bez příkras. Po politické linii neodpravil jen Jiřího Fajta, ale v domovské Olomouci se podobně neúspěšně zkoušel vypořádat s ředitelem Muzea umění Michalem Soukupem. A na mušce už měl i šéfa Národního divadla Jana Buriana. Než ale i jemu stihl uškodit, Staňka po zásluze smetla zpětná vlna bouře, kterou ve své prostoduchosti roztočil.
Kolik takových "staňkiád" v malém se na méně viditelných postech asi uděje po republice během jediného roku? Desítky? Více?
Zaorálek telefonuje…
Současný ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) musí uspět jaksi definičně. Po Staňkovi, který způsobil kulturní, vládní a nakonec i ústavní krizi, prostě není možné nepochodit. To hlavní ovšem zjevně nepochopil ani on - že tím stěžejním, co kultura potřebuje, je nezávislost.
Podobně jako už nějakou dobu u Národního divadla, markýruje se také nyní u Národní galerie jistá nezávislost na ministerstvu takzvanou garanční radou. Ale po hrdém Zaorálkově výroku "Tu jsem vybral osobně, osobně jsem její členy obvolal" bylo jasné, že ani v této instituci nepůjde o nic jiného než o ministerstvem řízenou převodní páku.
Přestože v okolních zemích se v posledních letech dramaticky změnilo řízení kulturních institucích a jejich financování, u nás pořád máme jen postsocialistické příspěvkové organizace, v nichž ministr ze dne na den odvolává nepohodlné ředitele. Instituce pak nemají ani dlouhodobé finanční plány, na které je možné se spolehnout, a fungují většinou navzdory státu, nikoliv s jeho pomocí.
Garanční rada Národního divadla, kterou zřídila již ministryně kultury Alena Hanáková, a Zaorálkem nedávno ustanovená Garanční rada Národní galerie jsou jen žalostným mezikrokem. Nemají žádná kvalifikační kritéria a nejsou ani nezávislé. Bude například předseda garanční rady galerie, vážený architekt Josef Pleskot, kritizovat novou stálou expozici ve Schwarzenberském paláci? Asi ne, když ji stavěl jeho ateliér.
Z periodicky opakujících se celostátních i lokálních "staňkiád" se dostaneme jen zaručením opravdové nezávislosti. Pozor, to neznamená, že by ministerstvo kultury mělo přijít o svůj vliv. Jen musí být transparentní.
Good bye, příspěvkovky
Příspěvkové organizace musí pro dobro české kultury co nejrychleji zemřít. Ideální náhradu naše právo momentálně bohužel nenabízí, ale troufněme si říci, že galerie či divadla by lépe než dnes fungovaly, kdyby byly vedeny jako "ústav". Jeho ředitele totiž transparentně volí a odvolává správní rada, šéfovství není na "jeden furt", který může trvat týden i deset let, ale na předepsaný počet roků, po nichž se opakuje výběrové řízení.
Správní radu pak na určitou dobu vybírá zřizovatel - a to ideálně dle kvalifikačních kritérií. Vedle relevantních lidí z umělecké sféry nikdy neškodí alespoň jeden právník a jeden ekonom.
Takový přechod bude samozřejmě bolestný, ale je nezbytný. Jistě se pak někdy může stát, že ministrovi kultury se opravdu hodně nebude líbit šéf té galerie či onoho divadla. A bude nešťastný, že takovému "nýmandovi" musí posílat desítky milionů. I kdyby měl ale pravdu, odpověď je jednoduchá: 30 let zde mohl ministr kultury srážet hlavy nejdůležitějším kulturním institucím a nic jiného než zásadní změna tu destrukci nezastaví.
S každou výstavou a každou premiérou bychom se měli nořit do otázky, jaká je naše státní idea a co je česká společnost. Jaký je ale výsledek současného modelu s ministrem jakožto vrchním kulturním personalistou? Dlouhá série skandálů a ostud, přerušovaná sem tam poklidným, téměř mrtvolným tichem.
