Takovým je i RAXEN: Zpráva o stavu rasismu, xenofobie a antisemitismu v České republice v roce 2006, kterou v rámci stejnojmenného projektu vydala spolu se čtyřmi spolupracujícími organizacemi společnost Člověk v tísni. Tato zpráva ve sledované oblasti vzdělávání potvrzuje, že v českém vzdělávacím systému přetrvává trend segregace romských žáků.
Segregace pokračuje
Jedním ze zdrojů citovaných ve zprávě RAXEN je rozsáhlý výzkum "(Ne)rovné šance na vzdělání. Vzdělanostní nerovnosti v České republice", jehož autory jsou Petr Matějů a Jana Straková. Podle nich české školy nemotivují děti ze sociálně znevýhodněného prostředí k dalšímu vzdělávání: "Děti ze sociálně slabých často (ale zdaleka nejenom) romských rodin jsou v České republice často přeřazovány do zvláštních škol dříve, než jim škola pomůže překonat bariéru způsobenou nedostatečnou připraveností na požadavky školy, čímž se jejich šance na další kvalitní vzdělání výrazně snižuje," uvádí výzkum z letošního roku.
Dalším zdrojem pak byla již všeobecně známá Analýza sociálně vyloučených romských lokalit sestavená týmem vedeným sociologem Ivanem Gabalem. Ta mimo jiné upozorňuje na velké rozdíly mezi jednotlivými oblastmi - například v Praze navštěvuje speciální školy minimální počet romských dětí, kdežto v kladenských speciálních školách je osm z deseti dětí romských.
Změnily se jen cedule
Snahám o zmírnění segregace romských dětí tedy nepomohla ani změna, kterou přinesl nový školský zákon platný od ledna roku 2005. Ten zrušil zvláštní školy a přeměnil je na školy speciální. Do těch měli začít chodit jen žáci s opravdu speciálními vzdělávacími potřebami a žáci, zařazovaní do zvláštních škol spíše díky svému romskému původu, měli být integrováni do běžných škol. Ve skutečnosti však pouze nápis "zvláštní škola" nahradila cedule s nápisem "speciální škola" a ke změně složení tříd na většině míst vlastně nedošlo.
Komunitně není vždy integračně
Dalším problémem je trend zřizování takzvaných "komunitních škol". Ty totiž doprovází snahy o vytvoření komunitní atmosféry, zvláště na školách v lokalitách obývaných Romy, což je spojováno nejen se zakládáním přípravných ročníků, ale i s pořádáním různých jarmarků nebo vystoupení a podobně. Na řadě škol to ale vede k tomu, že z nich odchází většina neromských dětí a naopak v nich postupně přibývá počet romských. Tyto školy, které přitom čerpají dotace v rámci integračních programů, tak ve skutečnosti fungují jako běžné speciální školy a k žádné integraci v nich nedochází.
Kudy tedy vede cesta k řešení tohoto problému? Jednou z možností je intenzivnější podpora romských asistentů na základních školách. Na letošní rok bylo na jejich mzdy z prostředků MŠMT uvolněno přes 68 milionů korun, což pokrylo přes tři sta pracovních úvazků. Dotační program na podporu romských asistentů je otevřen i pro příští rok. Je však třeba dohlédnout i na to, aby asistenti působili na školách, které společně navštěvují romské i neromské děti. Většina z nich totiž v současnosti působí namísto v běžných školách v těch speciálních nebo komunitních.
Další, řekněme až nutností, je příprava učitelů na práci s dětmi z odlišných sociokulturních prostředí. Ostatně doporučení, aby podmínkou akreditace studijního programu na pedagogických fakultách bylo zařazení povinného minima o romských komunitách, jejich historii, jazyce, kultuře a zvláštnostech komunikace a spolupráce s rodiči, je například součástí Realizačního plánu naplňování Koncepce romské integrace v letech 2006 až 2009. Tato příprava pak musí probíhat nejen na pedagogických školách, ale i v rámci samostatného dovzdělávání učitelů.
S dalšími slovy Otakara Motejla tak můžeme jen souhlasit. "Bílá společnost by měla uvažovat jinak: kromě toho, že problém odhalím a pojmenuju, musím se aktivně podílet na řešení," řekl ombudsman ve zmíněném rozhovoru.
autor pracuje ve vzdělávacím projektu Varianty společnosti Člověk v tísni
Zpráva RAXEN je ke stažení na http://www.clovekvtisni.cz/download/pdf/74.pdf
