reklama
 
 

Sex v 21. století: Zapomeňte na dobyvatele a neškodné poplety

25. 1. 2018
Příliš dlouho jsme akceptovali, že ženské váhání znamená "ano". To, co si teď musíme osvojit, je princip nadšeného souhlasu.

Jste třiatřicetiletý muž a právě jste byl na večeři se ženou, která je o jedenáct let mladší než vy. Seznámili jste se nedávno, přeskočila jiskra, tohle je vaše první rande. Po večeři ji pozvete k sobě domů a okamžitě začnete s líbáním a svlékáním. Žena vám řekne, abyste zpomalil, ale ukáže se, že vaše představa "zpomalení" znamená orální sex. Ona k němu svolí. Po zbytek večera nejeví stejné nadšení jako vy - odsedá si od vás, přestala se vás aktivně dotýkat - nicméně vy si pokaždé přisednete blíž a strčíte jí prsty do pusy nebo si položíte její ruku na penis. Nepoužíváte násilí, nevyhrožujete jí, ale taky neberete ohled na její odtažité reakce a její vlažnost je pro vás výzvou k dalšímu přesvědčování. Je vaše chování v pořádku?

Uvedený příběh vyšel v polovině ledna na webu Babe.net. Žena označená pseudonymem Grace v něm popisuje reálnou zkušenost ze schůzky se slavným mužem, americkým komikem Azizem Ansarim. K celé události došlo v loňském roce, kdy byl Ansari už několik let celebritou díky seriálu Parks and Recreation, vlastnímu oceňovanému projektu Master of None a samostatným stand-up vystoupením.

Nejen to, Ansari se veřejně hlásí k feminismu a v rozhovorech i ve svém stand-upu často připomíná, kolik žen se běžně setkává s nevítanou, bezohlednou sexuální pozorností ze strany mužů. V roce 2015 dokonce vydal o seznamování a vztazích knihu Modern Romance, kde mimo jiné upozorňuje i na tyto problémy. Když mu však Grace hned druhý den po schůzce napsala, že ignoroval její zjevné odmítavé signály, Ansariho reakcí bylo překvapení. To samé ostatně řekl v oficiálním vyjádření k článku na Babe: ten večer mu údajně všechno připadalo tak, jak má být.

Text pochopitelně vyvolal masivní veřejnou odezvu, která ilustruje, že jsme se v debatě o sexuálním obtěžování posunuli do nové, mnohem složitější fáze. Velká část lidí chápe, v čem jsou Harvey Weinstein nebo Bill Cosby hodni zavržení (i když je pořád dost těch, kdo budou za každou cenu pochybovat navzdory všem informacím). Ale co usměvavý feminista Aziz? Názory na jeho případ jsou ještě mnohem rozpolcenější a Grace za svoje svědectví sklízí kritiku od spousty mužů i žen. "Bylo to prostě nepovedené rande, vyrovnej se s tím," vzkazují dívce, která si podle nich stěžuje na něco, co je normální součástí milostného života.

Pohádka o dobyvateli

V jednom mají kritici určitě pravdu - Azizovo chování je v naší společnosti skutečně běžné a většinou se nad ním nepozastavujeme. Je přece normální, aby muž ženu dobýval a nenechal se odradit jejím nezájmem. Četli jsme o tom v knížkách, viděli jsme to stokrát v romantických komediích a v populárních seriálech typu Teorie velkého třesku nebo Jak jsem poznal vaši matku, a téměř vždycky je to prezentováno jako něco roztomile neohrabaného, případně rovnou okouzlujícího. Koneckonců hodně pochybné vztahy se vyskytují i v pohádkách, tedy v žánru, který dětem pomáhá utvářet představu o dobrém a zlém.

Příběh panenské Krásky držené v zajetí frustrovaným Zvířetem popisuje daleko spíš stockholmský syndrom než skutečnou lásku, ale většina z nás v tom nevidí problém, protože jde o součást standardního obrazu rozervaného romantického hrdiny. Jenomže argument literární nebo jinou nadsázkou tady neobstojí. I ta nejbarvitější fantasy fikce se vždycky vztahuje k tomu, jak funguje náš svět. Každý příběh buď normalizuje, nebo zpochybňuje určité způsoby chování.

Od malička tedy vyrůstáme s narativy o dobyvatelích ženských srdcí a věci se začaly výrazně měnit teprve nedávno. Není náhodou, že ženy, které kritizují Grace a celé hnutí #MeToo, často patří ke starší generaci. Je to zvláštní rys mnoha lidí, kteří sami sebe vnímají jako emancipované nebo liberálně smýšlející: v určitém bodě se jednoduše zastaví a další společenský progres už odsuzují jako malicherné fňukání nad hloupostmi. Tato hranice je většinou daná osobním pohodlím. Naše názory se převážně utvářejí v mládí, jako dospělí už je tolik neměníme a jen s obrovskou nevolí si přiznáváme, že jsme se v něčem zásadním pletli. Pokud se něčí představa o sexu a vtazích neposunula za posledních třicet i víc let, je logické, že mu současná debata bude vzdálená.

To, co starší a konzervativnější lidé odmítají pochopit tentokrát, se jmenuje "nadšený souhlas", anglicky "enthusiastic consent". Celá myšlenka stojí na jednoduchém předpokladu: romantika nezačíná tam, kde končí žalovatelnost. Absence jasného "ne" ještě neznamená souhlas, protože existuje mnoho dobrých důvodů, proč lidé vyjadřují odmítnutí jiným způsobem. Minimálně v případě vztahů mezi muži a ženami jsou tyto důvody až nepříjemně jasné. Ženy se právem obávají agrese, ať už slovní, nebo fyzické. Většina z nich zažila nebo byla svědkem nějakého napadení ze strany partnera, kamaráda, spolužáka, náhodného muže v baru… a díky tomu vědí, že "ne" může znamenat zvýšení rizika. Když se člověk necítí bezpečně, přirozený instinkt mu velí stáhnout se, nedráždit potenciálního agresora, nedělat nic, co by mohlo vyprovokovat útok.

Já nic, já popleta

Ale proč se vlastně Grace necítila s Azizem v bezpečí, přestože z jejích slov vyplývá, že se na rande těšila? Odpověď se skrývá v komentářové sekci pod každým článkem o sexuálním násilí. Převážně mužští uživatelé tu mají sklon komentovat stylem, pro který se v anglicky mluvícím světě zažil hashtag #NotAllMen - "ne všichni chlapi jsou takoví, neházejte nás do jednoho pytle, přestaňte randit s násilníky a slizouny a všechno bude vyřešeno". Přesně o to se Grace snažila. Násilníka většinou nepoznáte na první pohled, ale když někomu řeknete, aby zpomalil, a on vám v příští minutě strčí prsty do úst, je to docela jasné varovné znamení. Říká vám to, že tenhle člověk nerespektuje vaše osobní hranice a je mu jedno, pokud si celou interakci zjevně neužíváte tak jako on. Ve snaze nevyvolat konflikt se pak přirozeně uchýlíte k neverbálním nebo nepřímým způsobům odmítnutí.

Koneckonců nemusí jít zdaleka jen o tak vážné věci. Skoro všichni používáme nepřímé odmítnutí v každodenním životě. Když se potřebujeme vymluvit z rodinného setkání nebo se nám nechce zapřádat hodinovou konverzaci se sousedem, obvykle neřekneme jasně a otevřeně "ne" - místo toho říkáme, že se na to necítíme, nemáme čas a tak dále. Je to nepsaný společenský úzus, podle kterého se standardně chováme a většinou nemáme potíž rozumět, co se takovou větou myslí. Když ale využíváme někoho ve slabším postavení, najednou nás záhadně postihne selektivní natvrdlost a všechno kromě hlasitého, jasného "ne" znamená "ano".

Stejnou taktiku teď používá Aziz Ansari a sáhl po ní i Weinstein nebo další komik Louis CK.

"Myslel jsem, že je to v pořádku."

"Neodhadl jsem situaci."

"Nedošlo mi to."

"Pochopte, jsem ze staré školy."

Novinářka Lili Loofbourowová ve svém listopadovém článku nazvaném "Mýtus o popletovi" (The myth of the male bumbler) upozorňuje na to, že tu něco nehraje. Větší počet mužů v ředitelských a dalších vůdčích pozicích je standardně vysvětlován tím, že jsou rozumově nadanější a schopnější rychlé objektivní úvahy, ale když mají přijmout zodpovědnost za svoje skutky, přichází na řadu stereotyp muže jako nechápavého klučiny. Na jednom příkladě za druhým pak Loofbourowová ukazuje, že muži obvinění ze sexuálního obtěžování očividně věděli, co dělají, a cíleně lhali, případně se dokonce pokoušeli vydírat nebo jinak umlčovat svoje oběti. "Většina z nás ví, že když politik ve své výpovědi tvrdí, že si na něco ‘nevzpomíná’, je to politická hra, manipulativní přetvářka. Pojďme uplatnit stejnou inteligentní skepsi v případě tvrzení o mužské nedovtipnosti," vyzývá autorka.

Tenhle problém výjimečně nespraví otevřenější konverzace, ale větší ochota naslouchat, věřit a respektovat, že každá osoba má právo určit si pravidla, pokud se týká jejího těla. Jediný komunikační zádrhel, ke kterému zde dochází, je naše letité sebeobelhávání a ochota omlouvat něco, co bychom za jiných okolností rozeznali jako nepřijatelné. Souhlas prostě není vstupenka s neomezenou platností. Můžete si ho kdykoli rozmyslet, a když to uděláte, neměli byste k odmítnutí potřebovat nic jiného, než potřebujete v každé běžné situaci. "Necítím se na to" znamená "ne". Odsednutí si znamená "nechci". "Zpomal" znamená "zpomal". A ignorovat tohle všechno znamená, že je tady někdo spíš hajzlík než feminista.

autor: Helena Zikmundová | 25. 1. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama