Není snad země, kde by se v minulých dvou letech přijímání covidové legislativy obešlo bez drsných protestů v ulicích i parlamentních sálech. Uřvaných demonstrací bylo po Evropě bezpočet. V německém Spolkovém sněmu to politici v listopadu 2020 dokonce dotáhli až k obviňování, že vláda Angely Merkelové chce zavést zmocňovací zákon jako za Hitlera.
V roce 2022 však těchto protestů a hádek na kontinentu citelně ubylo. Státy za dva roky začlenily covidové paragrafy do svých zákonů a jen tu a tam něco upravují dle námitek soudů či praxe.
A pak tu máme Česko. Že je pandemický zákon paskvil, varovali experti už hned po jeho přijetí koncem loňského února. Ale protože šlo o společný dort pejska (vlády) a kočičky (opozice), na politické scéně nebyl najednou nikdo, kdo by s nutnou kritikou vystoupil. Tím spíše, že se schylovalo k vypjatým sněmovním volbám, které místo racionální diskuse přály heslům typu "Nedopustíme další lockdown", aniž by bylo jasné, jak něco takového zajistit.
Proto jsme nyní tam, kde jsme. Na konci tohoto měsíce platnost pandemických paragrafů vyprší a nová vláda, která dlouho vzývala osobní zodpovědnost, nyní vyzývá k jejich urychlenému prodloužení, aby mohla v případě potřeby svázat společnost. Potíž je v tom, že celou slátanou právní normu už v mezičase tak skrz naskrz prostřílely soudní verdikty, až je ji třeba de facto celou přepsat.
Kdyby politici uplynulý rok využili k debatě, jak pandemický zákon změnit, aby neomezoval občanská práva víc, než je nezbytně nutné, nemuseli bychom dnes sledovat před sněmovnou šibenice a uvnitř obstrukční truchlohru.
Nevyřešené resty
Je do nebe volající ostudou, že se tak zásadní norma přijímá ve stavu legislativní nouze. Strach vlády, že přijde o nástroje k řízení pandemie, je sice pochopitelný, rozum však absolutně nebere ten dosavadní ztracený čas.
Jak nefunkční ve svém celku inkriminovaný zákon je, vyšlo přece dostatečně najevo nejpozději při loňské podzimní vlně. Podobně jako pohádkový dort sice obsahuje stovku různých ingrediencí, smíchané dohromady ale vyvolávají jen ukrutné bolení břicha. A jako by toho nebylo dost, snaží se nyní kabinet nestravitelný produkt vylepšit přimícháváním dalších věcí.
Právníci už při přijímání normy upozorňovali, že je příliš obecná, než aby podle ní bylo možné efektivně omezovat provozy za účelem minimalizace sociálních kontaktů. Dodávali pak, že je ale třeba hledat jinou cestu než výčtový mechanismus, který pro takový účel není vhodný. Co se však nyní děje? Vládní návrh výslovně zmiňuje možnost zavírat stravovací i ubytovací služby či sportoviště. Co asi tak bude následovat, pokud během případné další epidemické havárie najednou vyhřeznou jiná místa lidského setkávání, která v seznamu chybí?
Vypořádat se kabinet nezvládl ani s námitkou soudů, že hygienici musí posílat lidi do karantény ve správním řízení, nikoliv jen telefonátem. Tomu je samozřejmě při množství karantén (a stavu digitalizace státu) enormně těžké vyhovět, v právním státě ale není možné podobné verdikty ignorovat nebo je obcházet. Nejvyšší správní soud svůj protest vznesl v srpnu 2021, teď máme únor 2022. Co celou tu dobu politici dělali?
Když chybí racionální politici
Cupovat pandemický zákon by bylo možné prakticky odstavec po odstavci. Některé jeho chyby už nám životy komplikují, jiné nástrahy na svých 15 minut ostudy teprve čekají - například naprosto nefunkční úprava odškodňování podnikatelů. Dvojitá porce másla přitom teče po hlavě vládním i opozičním politikům.
Andreji Babišovi (ANO) proto, že od počátku pandemie spoléhal jen na využívání nouzového stavu, který brutálně omezuje občanská práva - a na vytváření demokratičtější, přiléhavější normy bohorovně kašlal.
A současné vládě proto, že její zákonodárci před rokem odmítli v jedné z nejhorších chvil pandemie prodloužit nouzový stav s argumentem, že je možné vše zvládnout čistě dle zákona o ochraně veřejného zdraví. To bylo tak hloupé, až i jejich straničtí kolegové z řad hejtmanů tehdy v obavě o své spoluobčany raději Babiše požádali, aby nenáviděný nouzový stav přece jen znovu vyhlásil, protože nic použitelnějšího v té chvíli prostě k ruce nebylo.
Že jen s "předcovidovými" paragrafy situaci opravdu zvládnout nelze, ostatně dokazuje i dnešek - máme očkování, epidemie je nyní méně ohrožující, a přesto chtějí mít včerejší opozičníci v ruce i nadále speciální zákon na krocení viru. Což je, dodejme, samozřejmě zcela oprávněné a nanejvýš potřebné.
Kam uložit hasičskou stříkačku
Protože času je nyní po mnohaměsíční politické lenosti již opravdu málo, rozchází se to, co je reálné, a to, co je správné.
Reálné je opravit ty největší šotky v novele pandemického zákona. Nedává například smysl, aby diskotéky vláda zavírat mohla, a hospody už nikoli. Občanům by asi také měla zůstat otevřená nějaká možnost, jak z dobrých důvodů zpochybnit karanténu. Naopak vyškrtnout je třeba paragrafy, které jen zbytečně dávají podnikatelům naději na kompenzace, jež ale reálně nikdy neuvidí.
A pak můžeme snít o tom, co by bylo správné. Konec konců sám premiér Petr Fiala (ODS) říká, že to není ani tak zákon pro současnost, jako spíš pro časy budoucí. Poeticky tvrdí, že nelze vzít hasičům stříkačku z ruky, prý by to bylo nezodpovědné.
Úplně stejně nezodpovědné je ale tak zásadní omezení občanských práv cpát do speciálního zákona s roční platností. Je třeba, aby se napříště stala součástí řádně projednaných základních krizových norem země. Tedy aby mezi lokálním ohrožením řekněme po výbuchu plynu nebo továrny - a celorepublikovým nebezpečím v době povodní - existoval ještě jeden speciální instrument, který by pomáhal řídit pandemické stavy a další podobná zdravotnická rizika.
Na přípravu systémového nástroje pro zvládání nejen covidu, ale jakékoliv jiné pandemie, měli politici dva roky a k ruce spoustu odborníků. Vymyslet během nich ale nakonec nechtěli zhola nic a teď ve stavu legislativní nouze narychlo cpou parlamentem další defektní normu, protože víc prý nebylo možné zvládnout.
Hebrejština má na takové situace mimořádně přiléhavý termín: chucpe.
