Lidé žijící v provizorních stanech s mnoha jizvami na duších, každý den překonávající stále neutěšený smutek ze smrti svých blízkých.

 Pákistánský Kašmír se stále, zhruba deset měsíců od chvíle, kdy jej zasáhlo ničivé zemětřesení, velice těžce vzpamatovává z následků katastrofy. Sice už nejde o život, tak jako v prvních dnech po zemětřesení, nicméně pomoc je zde potřeba pořád, pořád tu lidé žijí v provizoriu, do kterého je během několika minut uvrhl přírodní živel.

Když jsme loni na podzim organizovali sbírku společnosti Člověk v tísni SOS Pákistán, zdálo se, že Češi nejsou příliš nakloněni pomoci zemi, kterou neznají a která jim je navíc kulturně a společensky hodně vzdálená. První dny sbírky vypadaly značně beznadějně.

Přestože s nadcházející zimou hrozila Kašmíru humanitární katastrofa, konto na pomoc obětem narůstalo jenom pozvolna.

Hodně se diskutovalo o příčinách tohoto jevu, diskutovalo se o tom, proč česká společnost, jindy tak velkorysá k obětem přírodních katastrof, nechce nyní pomoci.

Mezi jmenovanými faktory, způsobujícími tuto liknavost, převládaly názory, že Pákistán je islámskou zemí - přičemž tento fakt vyvolává u většiny lidí negativní konotace. Že se jedná o stát dost bohatý na to, aby si pomohl sám a navíc stát s de facto vojenskou diktaturou, v jejímž čele stojí člověk, který se k moci dostal nedemokratickým převratem. Pákistán Češi také příliš neznají, na dovolenou jich tam moc nejezdí.

V internetových diskusích často zazníval názor, že by Kašmířanům měla pomoci především pákistánská vláda, případně jiné islámské státy, dost bohaté na to, aby si výraznou pomoc mohly dovolit. Že pomáhat lidem vyznávajícím pro nás odlišné hodnoty nemá jaksi cenu.

Přesto přese všechno nakonec Češi během několika měsíců opět ukázali svou velkorysost a nakonec poslali na konto SOS Pákistán na pomoc Kašmíru šestnáct milionů korun.

Ona je totiž pravda, že pákistánská vláda vynaložila v prvních týdnech po katastrofě enormní úsilí na pomoc postiženým oblastem. Je také pravda, že mnohé státy, kde je islám státním náboženstvím, skutečně poskytly na obnovu Kašmíru značné částky. Ale je také pravda, že to je stále málo na to, aby lidé v kašmírských horách mohli znovu začít, aby jejich životy uprostřed obrazů totální zkázy a ruin nebyly pouze přežíváním.

Minulý týden jsem chodil po Kašmíru a bavil se s lidmi. Jejich osudy byly mnohdy skutečně pohnuté. Celé rodiny pohřbené během několika minut v troskách domů, školy, které se během mžiku proměnily v masové hroby dětí.

Tváří v tvář obrovské zkáze, která je patrná i tak dlouho po neštěstí samotném, je pravdivost mnohdy až neuvěřitelných historek mnohem uvěřitelnější. Přesto Kašmířané při osobních setkáních dokázali často dát najevo svůj vděk za to, že na ně svět nezapomněl. Protože nehledě na politiku nebo náboženství, pomoc člověka člověku v nouzi je základní myšlenkou humanity.

Ať jde o Evropana, Araba či Asiata, křesťana, muslima nebo ateistu.

Autor působí na misi společnosti Člověk v tísni v Afghánistánu