Přestože jsem uměla anglicky mizerně, hledání práce mi nezabralo ani 14 dnů. O tuhle práci se lidi nervou. Obvolala jsem asi dvacet domovů. Ve čtyřech projevili zájem o osobní schůzku. V jednom mě nakonec přijali a už druhý den jsem nastoupila do práce.

Po první směně mi bylo jasné,  že název domov důchodců není úplně ten správný název pro instituci, ve které jsem se ocitla. Byl to stroj. Dobře fungující stroj na mytí, oblékání a krmení důchodců, který sice vydělával, ale vytratilo se z něj cokoli lidského.

Domov byl velmi neútulný, zařízený tak stroze, jak si jen dokážete představit. Pokoje po dvou až pěti lůžkách, jedna skříň pro každého. Žádné soukromí. Když někdo umíral, postavil se kolem postele paraván. Nějaký obrázek, barevné povlečení, nábytek,  který by alespoň vzdáleně mohl připomínat domov? Nic takového.

Hlavním úkolem ošetřovatelek bylo udržet všechny obyvatele domova v  čistotě a zajistit jejich stravování. Nic víc. Domov musel vydělávat, takže najímal jen tolik ošetřovatelek, kolik bylo bezpodmínečně nutné.

Na dvě ošetřovatelky připadalo asi dvacet lidí, z toho třetina zcela nepohyblivých a víc než polovina inkontinentních. Samozřejmě že to byli lidé v mnoha případech zmatení a úplně nevnímali realitu, ale většinou na tom nebyli mentálně tak špatně, aby nedokázali cítit samotu a opuštění. Na druhou stranu jen málokdo na tom byl po všech stránkách tak dobře, aby se mohl sebrat a jít si třeba do jiného pokoje s někým popovídat. 

Bohužel, práce se dala s maximálním nasazením stíhat jen tak tak. Na pět minut si sednout a promluvit se staříky, na to nebyl čas. Nebyl tu ani žádný prostor pro individuální přání pacientů. Poležet si až do osmi? Nesplnitelné! Nezapadá do systému. Každé vybočení ze zajetého rytmu znamenalo dostat vynadáno od ostatních ošetřovatelek. Zdržovat se prostě nevyplácí.  

Ráno v půl sedmé jsme musely všechny obyvatele bez výjimky dostat z postele a pak začal kolotoč. Ležící nakrmit, sedící a chodící dostat do jídelny, ustlat nebo převléct  znečištěné postele, všechny staříky umýt, obléknout do čistého, průběžně jim vyměňovat plenky, odvádět je na toaletu a tak pořád dokola, dokud neskončila pracovní doba.

Jediné vytržení z celodenního stereotypu byl odpolední kulturní program, který obvykle spočíval v tom, že se všichni obyvatelé domova, kteří toho byli schopni, odvedli nebo odvezli do společenské místnosti a tam se pustila hudba nebo se zpívalo.

Přestože domov měl docela hezkou zahradu a bylo léto, nepamatuji se, že by staříci někdy byli venku. Ani návštěvy příbuzných se nekonaly příliš často. Ve všední dny téměř vůbec, jen o víkendu odpoledne někdo přišel. Že by si někoho vzala rodina domů na víkend, to jsem nikdy nezažila.

Vzpomínám si na jednu smutnou paní, která chodila po chodbách domova. Stěžovala si, že už nechce žít. Byla vlastně docela v pořádku. Bez problémů chodila sama, dokázala se sama obléknout, obstarala si i vlastní hygienu. Snažila jsem se ji trochu povzbudit, ale moc se mi to nevedlo. Od jedné sestry jsem se pak dozvěděla, že je v domově už desátý rok, odsouzená k nudě a samotě na doživotí. Dost dobrý důvod k depresi.

Když se tak na to dívám zpětně, říkám si, bylo to vlastně vězení. Lehčí nápravná skupina, ale vězení. Všechno tu podléhalo pevnému neměnnému řádu.#reklama

Nebyl tu žádný prostor pro soucit a sounáležitost, pro lidskou individualitu, pro soukromí. Vládla tu jen čistota a hygiena. Ale jsem ráda, že jsem to zažila. A jedno vím  určitě. Tohle bych na stará kolena nechtěla zažít.  

Autorka pracuje jako kreativní ředitelka v agentuře Ogilvy