Někdy ovšem jsou otázky složitější, odbornější, a publikum se pouze dohaduje, tipuje, zkrátka plácá a kdekdo z toho pak kdeco usuzuje. No dobře, je to jen zábava, hlavně to nebrat vážně. Já mám humor rád, sám se snažím psát tyto fejetony s nadsázkou, komedie točím. Ale vlastně už z toho zábavna okolo jsem někdy docela nešťastný. Nebere to (nebo si to) někdo vážně? Nemyslí si třeba děti že život vypadá jako ve vile Velkého bratra?

Když jsem chodil do třetí třídy, přišla naše milá paní učitelka jednou do hodiny a moc jí to slušelo. Dozvěděli jsme se, že má narozeniny. "A kolik vám je?" zeptal se někdo. A tázaná udělala pedagogickou chybu a nechala nás hádat.

To víte osmi až devítileté děti usuzují, že třináctiletá sestra má olbřímí prsa, čtrnáctiletý kamarád mroží knír a patnáctiletí jsou hotoví dospělí lidé.

"Třicet osum? Čtyřicet dva?? Čtyřicet devět? Pade..", tipovali někteří nesměle. Pod třicet nešel nikdo. Paní učitelka byla smutná a kdÿž Pepík Černocký  vykřikl: "Pětašedesát", rozplakala se. "Míň, děti, mnohem míň", napovídala zoufale.#reklama

Šprti začali žehlit situaci a hádali šestnáct, devatenáct, třináct. Paní učitelka si povzdechla. Bylo jí ten den dvacet šest let.

Možná, že byli mezi námi i ti, co hádali její věk správně. Ale ti každopádně mlčeli. Jsou zkrátka situace, kdy  tak nějak zákonitě jsou více slyšet ti, kteří se mýlí.