Dokázali jsme, že Evropská unie je jednotná a akceschopná, hlásají do světa představitelé bruselské administrativy po upachtěné dohodě o embargu na dovoz ruské ropy. Nic není vzdálenější pravdě. Rozhodnutí přišlo pozdě, naplno ukázalo meze evropské akceschopnosti a to, čemu by Brusel rád říkal kompromis, je ve skutečnosti kapitulace 26 zemí čítajících 435 milionů Evropanů před jedním autokratem regionálního formátu, který se jmenuje Viktor Orbán.
Pro spravedlnost nutno poznamenat, že výjimky z embarga dostaly krom Maďarska i Česko, Slovensko a Bulharsko. Žádná z těchto zemí však nebojkotovala jednání a nebrala si celou unii - a spolu s ní i válčící Ukrajinu - jako rukojmí tak, jak to činil maďarský premiér.
Budapešťská čtyřka
Při pohledu na Orbánův přístup k válce se nabízí otřepané rčení, že s takovými "spojenci" už ani není zapotřebí nepřítele. Zatímco Kreml masakruje ukrajinské civilisty, vyhrožuje Evropě jadernými zbraněmi a odpojuje členy sedmadvacítky od dodávek plynu, Budapešť nechce povolit, aby přes její území dostával bránící se Kyjev zbraně - natož aby mu nějaké sama poskytla. A každým krokem dává najevo totální nezájem o problémy jiných členů unie.
Na tomto stavu má lví podíl i Česko. O spojenectví Andreje Babiše s Orbánem se již napsalo mnohé, ale u lídra hnutí ANO to zdaleka nekončí. Jan Zahradil, nejvýše postavený člen ODS v europarlamentu, patří k nejvášnivějším Orbánovým příznivcům na západ od Budapešti a hrdě se hlásí k vzájemnému respektu a porozumění. Maďarskou "neliberální demokracii" opakovaně hájí i další těžké váhy odéesácké zahraniční politiky v čele s Alexandrem Vondrou. A byl to úřadující český premiér, kdo se před několika lety nechal fotit u Orbánova plotu proti běžencům a vyjadřoval maďarskému autokratovi podporu.
Nejde jen o gesta a výroky, ale především o jejich praktický dopad. Viktor Orbán by nikdy neměl takový vliv na dění v Evropské unii, kdyby se dlouhá léta nemohl zaštiťovat podporou celé visegrádské čtyřky. Čeští, polští a slovenští politici mlčky sledovali - a mnohdy i aktivně hájili - postupnou destrukci občanské společnosti, svobody slova i politické soutěže v Maďarsku. Podstatnější pro ně bylo využívat Orbána jako beranidla proti solidaritě v uprchlické krizi. A úplně stejně státy V4 ignorovaly Orbánovo bratříčkování s Vladimirem Putinem.
Úrodu nyní sklízíme plnými hrstmi. Tvrdý maďarský nesouhlas s rozšířením účinných sankcí proti Rusku ohrožuje nejen výsledek války na Ukrajině, ale také věrohodnost Evropské unie. Vytváří také značné ekonomické i bezpečnostní riziko - bez účinných sankcí nemáme šanci donutit Moskvu k ústupkům, bez odstřižení od ruských surovin bude mít Putin vždy v ruce trumfové eso. A západní i jižní Evropa bude čím dál hůř přesvědčovat své občany, aby trpěli vyšší ceny energií a pohonných hmot, zatímco unijní východ dostává výjimky.
Zmrzačit maďarskou demokracii dovolili Orbánovi Maďaři, to je jejich problém a jejich odpovědnost. Ale my - zejména zdejší občanští demokraté - jsme mu pomohli vyrůst na mezinárodní scéně a dosáhnout významu, o jakém by si bez podpory okolních zemí mohl nechat jen zdát. Mnohokráte si vyzkoušel, že pravidla jsou tu jen pro ostatní a že s dobrými přáteli v zádech mu i v Evropě projdou kroky známé spíš z banánových diktatur rovníkového pásma.
Všichni za jednoho…
Jednáním o dovozu ruské ropy problém zdaleka nekončí. Výhledově se bude řešit mnohem ožehavější, protože hůře nahraditelný ruský plyn. Řada zemí se od něj odstřihnout nechce, ale potrvá-li invaze na Ukrajinu do podzimu, bude tato energetická surovina poslední - leč velmi účinnou - ekonomickou zbraní, která unii v ruce zbude.
A v takovém případě by se vše řešilo za českého předsednictví. Už proto je povinností pražské vlády - a Petra Fialy osobně - najít způsob, jak současné maďarské garnituře zabránit v dalším sabotování evropských zájmů. Viktor Orbán musí pochopit, že doba bezohledného sólování skončila. Že některé věci mu už procházet nebudou. A že si musí definitivně vybrat, na jaké straně stojí.
V opačném případě skončí diskuse o embargu na plyn katastrofálním kolapsem. Případné Orbánovo veto poslouží coby ideální záminka k nečinnosti zemím jako jsou Itálie, Belgie a Německo. Ty jsou na ruském plynu závislé podobně jako Maďarsko, ale veřejné mínění jim - na rozdíl od Maďarska - neumožní jednostranně zablokovat embargo. Česká exekutiva má před sebou jediné možné řešení: zapomenout na iluze o jednotném visegrádském bloku a dát tak Budapešti jasně najevo, že je a zůstane v roli psance sama.
Navíc nejde "jen" o plyn a unijní soudržnost. Usměrnit Viktora Orbána je v našem vlastním nejvyšším zájmu. Nejen sedmadvacítka, ale také NATO vyžaduje pro klíčová rozhodnutí konsenzus všech členů. Uplatnění proslulého článku 5 o kolektivní obraně, který považujeme za záruku naší bezpečnosti, tedy může zablokovat i jedna jediná členská země aliance. Nepodnikneme-li pro evropskou jednotu nic teď, dočkáme se v momentě, kdy první ruský tank vjede do Čierné nad Tisou, velmi ošklivého překvapení.
Autor je komunikační a marketingový konzultant.
