Tři události: Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) nařídila vyklidit Autonomní sociální centrum Klinika, squat. Komunisté, sociální demokraté, ANO a okamurovci tlačí zdanění církevních restitucí. A sněmovna bude díky Senátu znovu jednat o lidech v dluhové pasti, jestli jim opravdu pomoci, nebo jestli na ně dál kašlat.
Tři věci, které spojuje soukromé vlastnictví, jednou je to dům náležící SŽDC, který obývá Klinika, podruhé snaha snížit náhradu za komunisty ukradené církevní vlastnictví, potřetí dluhy často malých částek, jež časem obludně, nesplatitelně narostly a zničily statisícům lidí život.
Podivuhodné je, jak různé postoje jsou k těm třem tématům zaujímány. Na jedné straně slyšíme, že "dluhy se mají splácet" (a je fuk, jak vznikly, že tady stát, který v tom hraje klíčovou roli, de facto ten absurdní, šílený, nenormální růst dluhů celá léta v klidu podporoval), dluh je druh vlastnictví, někdo ho vlastní a chce peníze zpět, basta. To je, mimochodem, třeba postoj prezidenta Zemana.
Když je jasné, že to ti lidé za celý život nesplatí, "hledá se cesta nápravy" a poslanci přijmou změnu, z níž plyne, že člověk by mohl být oddlužen, pokud by po třech letech splatil alespoň 60 procent svých závazků (těch obludných závazků, jež vznikly z malého dluhu, třeba z jedné jízdy načerno). Čili je to pomoc nepomoc, jakopomoc, ne-li rovnou zhoršení stavu.
Senátoři to odmítli a nabízejí, aby oddlužen mohl být po pěti letech ten, kdo by se snažil zodpovědně platit dluhy a platil by tisíc korun poplatek insolvenčnímu správci. Mnohem lepší cesta, ale zase bude samozřejmě narážet na vlastnickou mantru "dluhy se mají platit" a není jasné, jestli sněmovna senátní změnu přijme.
Pak je tu boj o squat Klinika, jasně, soukromé vlastnictví, které ale vlastník nechal dojít zu grunt a squateři v něm za čtyři roky, kdy bývalou plicní kliniku obývají, kdy ji oživili, udělali řadu kulturních akcí pro mladé. Ze squatu se stalo skutečně centrum, něco živého, jiného, ale vlastník si najme soukromou agenturu, která tam vletí.
Na Facebooku Kliniky najdete tvrzení: "Exekutor si k vyklizeni Kliniky najal soukromou bezpečnostní agenturu, jejíž členové se v okolí Jeseniovy 60 pohybovali již od rána. Jedná se o lidi z prostředí fotbalových chuligánů, je možné, že mezi nimi jsou i někteří, kteří před třemi lety na Kliniku zaútočili." Pokud to sedí, pak je to velmi tvrdě, hraničně vymáhané soukromé vlastnictví.
Vlastnictví jménem dluh
Na Facebooku Kliniky se píše i toto: "Fetišizace vlastnického práva je jeden ze základních problémů této společnosti. My rozhodně jsme pro demokratizaci vlastnictví." Tedy poněkud hlubší, komplikovanější squaterský postoj, který budí silné pravicové rozhořčení i posměšky typu "já bych si s dovolením demokratizoval nějaké Ferrari" (i když jde zjevně o něco zcela jiného než o Ferrari). Ale i tady, jako u dluhů, se hraje na "je to moje, soukromé, tak ruce pryč".
Ne tak u majetku církví, který jim komunisté ukradli a církve poničili, devastovali, co to šlo. Po dlouhé době se našla jakási cesta částečné náhrady a její finanční složka (podle komunistů příliš vysoká, což nikdy nedoložili) má být jaksi "za trest" zdaněna. Tady najednou soukromé vlastnictví, pravda ukradené a mnohde za roky komunistického užívání zničené, znehodnocené, jako by soukromým vlastnictvím nebylo. Co je ukradeno, nemusí být tak docela vráceno, vracené vám chce stát zdanit, podporují to obě vládní strany a poslanci k tomu hodlají přistoupit i přesto, že jde o porušení smluv mezi státem a vlastníky a že to se vší pravděpodobností zarazí, těžko si představit něco jiného, Ústavní soud.
Vidíme tu různý, naprosto odlišný přístup k soukromému vlastnictví, vidíme, že "stát" tu jako by nemá jasno, že je schopen zaujímat opačné postoje. Zlé pak je, že se to odehrává mimo smysl, podstatu věci, ne mimo zákony, ale mimo jakousi základní vlastnickou morálku, mimo péči o vlastnictví (viz plicní klinika), mimo péči o společnost (církve dnes silně pomáhají v sociální oblasti), mimo zájem o sociální soudržnost, kompaktnost a spokojenost celé společnosti (dlužníci, kteří nikdy dluh nesplatí, se automaticky ocitají na okraji, de facto mimo běžnou společnost, lidé bez naděje, bez výhledu).
Když se na to podíváte očima společnosti či společenství, najednou vám nepřijde tak šílené squaterské tvrzení, že "vlastnické právo není fetiš", protože nejde jen o "mít", jde také o "být", o vývoj, o historii věcí, o jejich kontext v okolí, kde se odehrávají (Klinika jako svého druhu výjimečné kulturní centrum, kde se vzaly nesplatitelné dluhy, historie života církví u nás po převratu v roce 1948). Můžete dobře chápat mladé lidi, kteří to tak vidí, neodsuzovat.
Zároveň však můžete těžko chápat vládu a tu část poslanců, kteří jen z nenávisti k církvím a čirého populismu jejich právo na dostatečnou náhradu ukradeného vůbec necítí a vracené chtějí aspoň trochu oškubat. Chtělo by se říct, že uvažují stejně jako sguateři, ale není to pravda, lidi z Kliniky o něco pečují, ti druzí něco ničí.
