Komunistický agent Pavel Minařík, kterého za minulého režimu oslavná píseň nazývala "statečným chlapíkem", teď dostal od brněnského soudu nezvyklý trest. Čtyři měsíce domácího vězení. Za nedovolené držení pistole, kterou se chtěl zastřelit při nepovedené sebevraždě. Takže ze svého bytu může na nákupy ve všední dny jen dopoledne. O víkendech nesmí domov opustit vůbec.
Jaké je to provinění a jaký trest? Obojí je nejvíc ze všeho tragikomické, mohl by usoudit Minaříkův český vrstevník. Vždyť za komunistů byl v "domácím vězení" také: Na Západ se (na rozdíl od Minaříka) nedostal ani dopoledne v pracovní den. Prostě nikdy. A kdyby komunismus vydržel takový, jaký byl před rokem 1989, třeba by se tenhle obyčejný člověk do smrti nepodíval ani do Vídně. To jen pro informaci těm, kteří komunismus nezažili a přemýšlejí o něm třeba cestou ve vlaku do Rakouska.
Jenže za to, co dělal kapitán Minařík za komunismu, za plánování bombových útoků proti rádiu Svobodná Evropa v Mnichově, za to vlastně potrestán nikdy nebyl. To je celý vtip: Všichni jej znají jen a jen kvůli tomu, co dělal tehdy. Byl vyslán režimem za železnou oponu do mnichovského rádia; plánoval, kam by se daly uložit bomby, aby případný atentát stanici ochromil a redaktory zastrašil. Jeho nákresy umístění výbušnin jsou uložené v archivu, každý se na ně může podívat. Ale trestu za to unikl.
Atentát plánovaný Minaříkem se ve Svobodné Evropě nakonec neuskutečnil, ale odehrál se jiný, který si u teroristy Carlose objednala tajná služba komunistického Rumunska. Zdemoloval redakci československého vysílání a několik lidí zranil. To už byl Minařík zpátky v Československu a rudá propaganda z něj dělala statečného chlapíka, o kterém zpíval Josef Laufer.
Nebylo to samozřejmě tak, že by si zpěvák Minaříka opravdu vybral pro jeho odvahu: ve skutečnosti to byla jen hra, propaganda pečlivě řízená z Moskvy. Vše bylo dobře naplánované, podobně jako dnes informace šířené pro ještě větší moc a slávu prezidenta Putina. Na první pohled to ani nemusí vypadat jako propaganda, protože současní ruští propagandisté se učili od svých otců a dědů. A ti to dělali velmi dobře, tedy dokonale.
Málo se ví, že Minařík nebyl vůbec jediný. Podobně jako on byl do rádia vyslán polský agent Andrzej Czechowicz, který před televizními kamerami komunistického Polska pomlouval Svobodnou Evropu podobně jako u nás Minařík. Prostě každý totalitní režim nenávidí svobodné slovo a útočí na ty, kteří ho šíří. To je možná jeden ze vzkazů kapitána Minaříka; ani on, ani Czechowicz nakonec svou pochybnou aktivitou šíření svobodného slova nezastavili: ani nemohli, protože v každé zemi, v níž vládne lež, lidé netouží po ničem jiném než po pravdivém slově, že.
Svobodné slovo z Mnichova nezastavil ani další atentát, ani další agenti, kteří v rádiu za dobu jeho vysílání působili, a nebylo jich málo. Minařík je jen tím jedním známým: stal se symbolem, kvůli té trapné písničce a kvůli tomu, že z něj komunistický režim zkoušel udělat hrdinu. Což se nepovedlo, a tak jeho příběh budí ze všeho nejvíc posměch. A neměli bychom kvůli tomu přehlížet, že jeho plány na umístění výbušnin zůstaly zcela bez trestu. Ukazuje to, jak klopotně a nedokonale účtujeme s dědictvím komunistického zločinu. Zvláště dnes, kdy každé slovo o nebezpečí terorismu budí takové emoce. Jenže ten terorismus nebyl jen arabský, či islámský, jak se zjednodušeně říká: byl i náš, rudý - československý, a Minařík nebyl jediný, který takové akce plánoval. Ale to je jiný příběh.
Kontrolní otázka: Kdyby agent Islámského státu rozkresloval plány uložení bomb někde v rádiu, byly by české soudy k němu také tak benevolentní?
Součástí toho příběhu je i poselství, že spravedlnost si nakonec sama hledá cesty, zdánlivé pokoutně: i když agent Minařík trestu unikl, Minařík jako občan nakonec potrestán byl: a to za pojišťovací podvod, který mu vynesl čtyři léta vězení. Tenhle trest se stal určujícím pro jeho současný osud; byl podmíněně propuštěn, ale pokusil se spáchat sebevraždu, která se nepovedla, zato přitom vyšlo najevo, že má nelegální pistoli a je ještě v podmínce. Vlastně by teď měl jít znovu do vězení za to, že chtěl sám odejít na věčnost. Prý kvůli problémům v rodině. Proto se nad ním soudce smiloval a uložil mu domácí vězení. Bizarní osud a bizarní, tragikomický příběh.
Ukazuje, jak rozdílná je skutečnost a propaganda. Jak odlišný je hrdina v písni a v životě. To je možná to, nad čím stojí za to se dnes zamyslet: Železná opona dávno zmizela, ale propaganda na nás útočí pořád. Možná je nenápadnější, proto nebezpečnější.
Josef Laufer v písni Dopis Svobodné Evropě opěvuje kapitána Minaříka:
