Debata o tom, zda mají Mirek Topolánek či Jiří Paroubek podporu "jenom" 99, 100 či "možná i" 101 poslance působí pro náročnější pozorovatele jako poněkud zástupná či dokonce nevěrohodná.
Asi jako konstatování, že jste ve sportce uhádli dvě čísla a další čtyři byla hned vedle. První pořadí vám "uteklo" opravdu jen těsně.
Vládní kabinet, který chce spravovat zemi efektivně a prosadit radikální reformy, které má ve svém programu například ODS, bude potřebovat ve Sněmovně většinu dvaceti či více křesel, aby se vyhnul permanentnímu vydírání z vlastních i opozičních poslaneckých lavic.
Ústava kontra "esemesky"
Česká ústava má v sobě navíc takové procedurální pojistky vyžadující konsensuální přístup, že se v patových situacích (v kombinaci s méně vybraným, či chcete-li dryáčnickým pojetím politiky) stává dokumentem poněkud akademickým, nahrávajícím technokratickému přístupu k moci.
Klíčová jednání o možných povolebních kompromisech se neodehrávají před zraky veřejnosti v Poslanecké sněmovně, ale za zavřenými dveřmi. Konsens, který vyžaduje na politicích ústava, se formuje či naopak boří prostřednictvím textových zpráv z mobilních z telefonů.
Obviňování představitelů ODS z toho, že ČSSD pod Paroubkovým vedením sabotuje vznik nové vlády, či že se chová nekonstruktivně, působí v tomto kontextu poněkud dětinsky - konec konců i politika ODS v různých koaličních uskupeních v devadesátých letech přispěla k takové polarizaci české veřejnost, která je teď překážkou dohody.
Kdo najde odvahu na noblesu?
Politici z pravé i levé části spektra, s kterými jsem při jejich návštěvách Londýna hovořil, většinou neskrývali svůj obdiv a respekt k britské parlamentní demokracii, její tradici, vyváženosti a hladkému chodu. Pokud by chtěli vyřešit současnou patovou situaci džentlmensky a alespoň s náznakem noblesy, mohli by svůj obdiv proměnit v krapet osvícené inspirace.
Například v tom, že předsedající britské Dolní sněmovny (Speaker) se po svém zvolení na ustavující schůzi automaticky vzdává svého hlasovacího práva, aby mohl vystupovat při řízení schůzí nadstranicky a při rozpravě mohl měřit vládě i opozici kriticky a stejným metrem.
Mr. Speaker, či v předminulém parlamentu Miss Speaker de facto rezignují na celé volební období na svou stranickou příslušnost .Odpovědnost za hladký a spravedlivý chod Sněmovny je považována za princip vyšší, než je příslušnost a podpora vlastní straně. A ČSSD by měla k něčemu podobnému najít odvahu i proto, že se posledních osm let vedla a spravovala český stát. Leží na ní tedy o něco více státoprávní odpovědnosti než na minulé opozici.
Rozpočet jako test kyselinou
Pokud by se Lubomír Zaorálek při svém eventuálním zvolení do čela Poslanecké sněmovny vzdal svého hlasovacího práva, poskytl by - po rezignaci kabinetu Jiřího Paroubka - Mirkovi Topolánkovi šanci na to, aby se alespoň pokusil zformovat nový kabinet a požádal Sněmovnu o důvěru.
Koalice by pak mohla stejně džentlmensky opozici nabídnout, že nejméně o půl roku odloží své daňové reformy. Skutečnou zkouškou soudržnosti Topolánkovy koalice - pokud by dostala důvěru Sněmovny - by bylo totiž schvalování státního rozpočtu na rok 2007. Možná by se při něm ukázalo, že ve Sněmovně disponuje nikoliv stovkou, ale třeba jenom devadesáti hlasy. Nebo naopak sto deseti mandáty.
Mirek Topolánek by měl jako předseda strany s největším mandátem od voličů dostat šanci předstoupit před Sněmovnu a před veřejnost s vlastním rozpočtem. A nést také osobní odpovědnost, nedokáže-li pro něj získat podporu všech vlastních a koaličních poslanců.
Ivan Kytka; [email protected]
