Napříč českým názorovým spektrem panuje pocit, že Západ zhloupl a vytvořil si uměle vysochanou koncepci politické korektnosti. Velká část názorových příspěvků k tomuto tématu spíš nadává, ale hlavně přehlíží chybičky na domácí scéně. Pijící, kouřící a poklesle mudrující prezident, který k tomu ještě prodává zemi totalitním partnerům, je příkladem toho, že ryba smrdí od hlavy.
Novinářky se označují mužskou verzí jména svého povolání, rozhlasové debaty se konají většinou bez žen, což se občas může stát, když jde jen o tři zúčastněné. Je to ovšem trvalý jev. Šokující bylo před nedávnem představování kandidátů před regionálními a komunálními volbami. Scházelo se při nich v televizi či rozhlase až deset kandidujících a většinou se jednalo o čistě mužské skupiny nebo mezi nimi byla jedna nebo dvě ženy. Už to je symptomem toho, že je v zemi něco špatně.
Role v totalitních systémech
V debatách o tom, co znamená hnutí #MeToo, se často objevují dotazy, proč se ty ženy kvůli svému zneužití hlásí "teprve dnes", když to přece mohly říct již dřív. Sotvakdo připomíná, že rovnoprávnost je něčím, za co se bojuje ani ne 200 let, a stále znovu je vidět, že vztahy mezi muži a ženami jsou asymetrické a možností násilí ovlivněné. Připomíná to vlastně i pozici Adolfa Hitlera a jeho nacistů, kteří měli pro krásné germánské ženy pečlivě vypracovanou roli. Ta je umisťovala do specifické a zdánlivě adorované pozice a podtrhovala jejich mateřství - aby bylo dost vojáků. I pak, za komunismu, byly ženy jen "do počtu" - říkalo se jim u nás podle vedoucí komunistické dámy "kabrhelky".
Tolik k genderu - tohle slovíčko je pro některé diskutující rudým hadrem. Jen ještě dodejme, že mnoho z nejdivočejších přispěvatelů do naší diskuse za zmíněného komunismu drželo zobák. A dnes si to tedy zkritizujeme, protože smíme.
Rasismus hezky česky
Ve společnosti, která funguje tak jako ta česká, se může přes tragickou historii země dařit antisemitismu. I pozice romské menšiny je tradičně postihovaná předsudky - a i na takové debatě se podílí i prezident republiky, snad aby občanstvo mělo pro své chování nějaký příklad.
V tomto ohledu si téměř nikdo nepokládá pár logických otázek. Tak například, zda za stav společnosti nemůže spíše většina, která má k ruce donucovací prostředky a rozděluje rozpočet. A jak vypadá role elit? Když poslanec hovoří o plotu kolem tábora v jihočeských Letech, který prý neexistoval, nezeptá se současně, co by mohly děti, které tam zemřely polonahé hladem, vlastně udělat. Jít do vesnice a požádat o krajíc chleba? I kdyby tam ten vyfotografovaný plot nebyl, nikam jít nemohly. Vždyť nedaleko bydlel velitel tábora, který jim jejich jídlo sebral.
Ztráta informací?
Pak zde máme intelektuální příspěvky, které tvrdí, že "politická korektnost" a jí způsobená "manipulace informační základny" oslabuje společnost. Dozvíme se méně, pokud budeme dodržovat nějaká pravidla slušnosti? Pravdou je, že to spíš působí jako kolektivně uplatňované špatné svědomí.
Některé příspěvky do této debaty vypadají, jako by za nimi stál pocit jakéhosi partyzánství - spravedlivého boje proti mocnému nepříteli. My zde a oni tam. Informace se ovšem dají vyjádřit slušně, aniž by vznikl nějaký deficit. České debaty o uprchlících navíc obsahují řadu rasistických argumentů, když se do nich promítají strachy před lidmi jiné barvy pleti.
Za císaře pána
"Po hospodách" se hovoří často o tom, že by si důsledky koloniálního působení, tedy i dnešní migrace, měly vyřešit bývalé koloniální mocnosti. A pak si zazpíváme, jak jsme "za císaře pána a jeho rodinu" vybojovali Bosnu a Hercegovinu, tedy vlastně kolonii, která se integrovala do rakousko-uherského mocnářství teprve později, před první světovou válkou. Někdy dokonce odpustíme bosenským Muslimům jejich náboženství, protože to přece jsou Slované. Ve škole jsme měli slovanství i jako obezličku pro odůvodňování komunismu importovaného z Ruska.
Z toho, jak se vede debata dnes, je vidět, že tyto argumenty stále působí. A v jejich duchu jsou naši bývalí krajané ze Sudet zlí, i když dodnes vaří stejné vepřo-knedlo-zelo jako my.
Slušné chování
Politická korektnost je v podstatě jakousi páteří slušného chování. Není to špatně, i když to úplně neodpovídá našemu tradičnímu skupinovému pocitu. Je opravdu s podivem, jak masově její odmítání na české scéně bují. Často se jedná o čisté pomluvy. Patrně se za tímto odmítáním skrývá nějaký pocit méněcennosti. Kdybychom se v této oblasti něčemu přiučili, nebylo by to marné. Pocit, že od nás do světa vychází jen to pozitivní a ti ostatní to dělají nějak blbě místo toho, aby se s námi poradili, nevypadá právě sympaticky a vyzařuje nepoučenost historií.
