David Klimeš David Klimeš | Komentáře
2. 9. 2020 11:30

Středověk neskončil, středověk trvá. Proč je Čornejův Žižka tak aktuální

Letošní Kniha roku sice pojednává o středověku, i dnešní vyšokované společnosti ale připomíná důležité věci: jak obtížné je přiblížit se pravdě. A jak těžké je shodnout se, co to pravda vůbec je.
Petr Čornej
Petr Čornej | Foto: Agáta Dolejší/Paseka

Vítězem cen Magnesia Litera se zaslouženě stal více než osmisetstránkový tlustospis historika Petra Čorneje Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Od první stránky je zjevné, že i když samotnou knihu renomovaný znalec husitství psal více než rok, ve skutečnosti ji promýšlel už dekády.

Medievalisté jistě mají radost, že jedna z ikon českého národního panteonu dostala o dost reálnější kontury, než jak si je smyslelo národní obrození či komunisté. Ale ta kniha je paradoxně potřebná především pro dnešek. V dnešním vyšokovaném světě (abychom použili obrat Zbyňka Vybírala) plném emocionalit a neschopnosti si vzpomenout, co jsme rezolutně tvrdili včera v noci na Facebooku, nám Čornej ukazuje, že i když máme k ruce pouhých osm listů o dotyčné osobě - a jeden vojenský řád napsaný nějakým kolemjdoucím kaplanem - můžeme si po zaklapnutí 848. strany říci: No, asi to tak opravdu s tím slepým šílencem bylo…

Čornej totiž při popisu stovky let starých událostí používá to, co nám dnes při popisu nejen historie, ale i přítomnosti tak moc chybí: pravděpodobnost místo zjevené pravdy, kontext místo ideologie, více perspektiv místo jedné a také empatii místo opovržení.

V pasti zjevených pravd

Na počátku Čornejova životního díla chvíli nevíme, zda jde o deník nadšeného člena Klubu českých turistů či surrealisty lepícího telefonní seznamy za sebou. O zrození Žižky a počátcích jeho života totiž vůbec nic nevíme, proto Čornej alespoň objevuje znovu jihočeskou krajinu ("Udělejte si sem někdy výlet či vycházku!" láká nás první větou knihy) a do všemožných souvislostí řadí nejrůznější dobové záznamy o sebemenší drobnosti.

Také ovšem od prvopočátku čtenáře ujišťuje, že nenachází pravdu, ale jen pravděpodobnost. Dokonce občas i soucítí se čtenářem, čím vším ho protahuje bez nároku na stoprocentní jistotu ("Opusťme alespoň načas hypotetické příbuzenské vztahy, z nichž se čtenářům musí točit hlava…").

I přesto dokáže životopisec husitského vojevůdce s prakticky nulovým archivním materiálem seskládat mnohem hodnověrnější portrét než například biografista jednoho francouzsko-českého spisovatele, k jehož činnosti existuje archivních materiálů hora.

Ten rozdíl spočívá v tom, co historik ví: že k pravdě se může maximálně blížit a svou cestu meandry pravděpodobnosti musí čtenáři hodnověrně zdůvodnit, zatímco pamfletista bezstarostně pádí k Pravdě a veškeré materiály splachuje do koryta jedné interpretace.

Neschopnost pochopit vztah mezi pravdou a pravděpodobností je ale samozřejmě možné dokladovat i na současnosti. Těch zjevených pravd má nyní česká společnost či politika tolik, že utopení veřejné debaty o jakémkoliv sporném tématu je dnes už jen otázkou tří tweetů a jednoho příspěvku na Facebooku.

Kontext místo jediné možné interpretace

Čornej nám svou knihou také ukazuje, jak důležité je chápat kontext. Ono mu také nic moc jiného nezbývá, protože zaručených zpráv o Žižkovi je tak na tři odstavce. Zdánlivě celá Čornejova kniha postrádá jakoukoli složitější metodologii, ale ve skutečnosti se na každé straně autor pečlivě rozhoduje, co do své heuristiky a kontextualizace pramenů o době jednookého lapky zařadit a co už ne.

Sám přiznává, že materiálu měl na dvojnásobný rozsah, a jistě se najdou kritici, kteří mu budou oprávněně vyčítat, že stejně na něco zapomněl (celou knihou pozoruhodně málo prochází ženy včetně Žižkovy manželky). Ale že se osm set stran tak dobře čte, je právě plodem Čornejovy schopnosti vybrat pro kontextualizaci to podstatné a prameny číst s kritickým odstupem.

Jak směšně vedle toho působí naše aktuální hádka o povaze předlistopadové minulosti, kterou charakterizuje přesvědčení, že nejdůležitější je prosadit jedinou možnou interpretaci. Na sociálních sítích pak stačí jedna vytržená věta z nepřečtených knih, aby dotyčný byl odsouzen tu jako revizionista, tu naopak represionista.

Vyšokovaná doba kontextu nikdy nepřeje, protože ten zdržuje od slasti odplivnout si nad poměry. Pravděpodobně z tohoto důvodu se z veřejné debaty také vytratily u důležitých událostí podstatné souvislosti. Ale to už nás vlastně nemusí trápit, protože následně se vytratily i důležité události samé.

Pochopit Zeitgeist

Z kladů Čornejova přístupu k záhadnému vojevůdci by se toho jistě dalo připomenout ještě mnoho. Připomeňme si tedy alespoň tu starou sympatickou diltheyovskou snahu pochopit dobu (Zeitgeist) skrze výjimečnou osobnost. Nikoliv naopak. Pak je to totiž nuda - například, když v době stalinismu musí nadějný spisovatel nevyhnutelně jednat vždy jen jako podlý stalinista a jiné motivy mu biograf ani nenabízí.

Čornej se místo toho přes tolik staletí přesvědčivě vcítil do Žižkova konání, a to především proto, že se stejnou vervou se vciťoval i do jednání jeho protivníků. Sice se v knize vyznává ze své náklonnosti k této historické postavě, ale nikdo nemůže tvrdit, že ho obří jezdecká socha na Žižkově uhranula. Čornejovo vykreslení Zeitgeistu zůstává vždy dobové: věroučné a středověké motivy jsou věroučné a středověké, nikoliv komunistické a novověké či služebné jakýmkoliv dalším ideologickým bojům.

Ale už dost chvály. Medievalisté jistě za pár let budou schopni některá Čornejova tvrzení zpochybnit, protože tak už to v historiografii má být. Pro nás laiky je ale nyní s vítěznou knihou roku v ruce užitečné, že podtitul Život a doba husitského válečníka by také klidně mohl znít "Jak přemýšlet o životě a době, než se stanete husitským válečníkem v české veřejné debatě".

Za minulého režimu nebyla svoboda rozhodování, žádná demokracie neexistovala, posílat na smrt není projevem demokracie, říká Michal Klíma. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 50 minutami

Sněmovna schválila možnost vzniku komisí pro stavy sucha

O opatřeních v době sucha by mohly v budoucnu rozhodovat komise obdobně, jako je tomu při povodních. Mohly by například zakázat povolené odběry vody nebo nařídit vlastníkovi vodohospodářského zařízení jeho zprovoznění. Vládní novelu vodního zákona, která to má umožnit, dnes schválila Sněmovna. Nyní ji dostane k projednání Senát.

Komise mají podle novely vyhlašovat stavy sucha, následně vážnější stav nedostatku vody a pak krizový stav. Komise by měly být na úrovni krajů a státu. Předsedou krajské komise bude hejtman daného regionu.

Sněmovna přijala návrh zemědělského výboru, aby k jednání krajské komise museli hejtmani přizvat dotčené uživatele vody významné pro dané území uvedené v plánu pro sucho a mohli přizvat zejména zástupce dotčených obcí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy