Základní otázka, na kterou lze redukovat všechny pokusy naší civilizace, zní: Jak skloubit rostoucí hospodářskou úroveň s povinností sociálních jistot ve svobodné společnosti? A to za situace, kdy se z ekonomismu stává nový druh fundamentalismu, který zase nastoluje staré otázky po základních hodnotách. Tyto otázky si ale klademe v době po 11. září 2001, která nám předvedla odvrácenou tvář globalizace: mezinárodní terorismus. Události tohoto dne zpochybnily liberální pořádek a právní stát i ohrozily mezinárodní pořádek. Do popředí se proto dostala další otázka governance, tedy přiměřené formy vládnutí, a tím pádem i otázka mezinárodního uspořádání. Politologové se začali ptát: Jdeme směrem ke světové občanské společnosti, nebo se chceme stát součástí amerického impéria?

Dějiny, které nekončí

Hegeliáni prohlásili rok 1989 za konec dějin. Jenže jiní autoři, kteří vycházejí třeba z Poppera, tvrdí, že dějiny mají jen takový smysl, který jim dáme. Z pohledu této perspektivy pak lidé jako třeba Ralf baron Dahrendorf vidí naopak období studené války či naší tzv. normalizace jen jako fázi stagnace, a to dokonce na obou stranách, tedy jak na Západě, tak na Východě, protože se soutěžilo jen v síle, a ne v pokroku, v dynamickém vývoji. Teprve po pádu komunistických režimů se otevřely dveře pro všechno nové. Začala globalizace, která prolomila všechny staré hranice a nastartovala úplně novou a nečekanou dynamiku.

Pod tímhle úhlem pohledu samozřejmě rok 1989 neznamená žádný konec dějin, ale naopak znovuzrození dějin ve své původní podobě. Teprve nyní je možné učinit něco skutečně nového. Podle sociologa Dahrendorfa stojíme na samém počátku nové etapy, kterou představuje zcela otevřený svět.

Za této situace došlo ve Švédsku k volbám. Ve Švédsku, kde ekonomika za vlády sociální demokracie roste o 4, 1 procenta, kde je velice nízká nezaměstnanost, pohybuje se kolem 5,4 procenta a rozpočet je přebytkový, ale po 74 letech vlády sociální demokracie s výjimkou devíti let vyhrála pravice. Podle posledních předvolebních průzkumů se 94 procent obyvatel Švédska cítí spokojeně a myslí si, že se jim vede dobře. Na Světové mapě štěstí, která zkoumá spokojenost obyvatelstva ve 178 zemích, zaujímá Švédsko sedmé místo. Přesto vyhrála pravice. Lidé si přáli změnu.

Tomu lze ještě nějak rozumět, problém je jak na to upozorňuje například Der Spiegel - že konzervativci se dostali k moci díky tomu, že se prezentovali jako lepší soudruzi, jako sociálnější partneři než sama sociální demokracie.

Švédská levicová pravice

Šéf švédských konzervativců, jednačtyřicetiletý Fredrik Reinfeld je v očích neoliberálů považován za předsedu nové strany práce, zatímco sociální demokraté jsou představitelé téhož hnutí, jen se starým kabátem. Pravda ale je, že právě s touto taktikou vyhrál volby. Je založená na paradoxu: Nasliboval dodatečné sociální výhody ve výši 1,2 miliardy eur, kratší pracovní dobu, víc peněz pro alternativní energie, společnost, která bude vstřícnější k dětem. Volby tedy vyhrál tím, že sociálním demokratům odcizil stará a tradiční témata.

Rozhodně nový premiér neplánuje masovou privatizaci státního majetku, jak by se na konzervativce slušelo, ale naopak jeho cílem je nadále sociální stát, který chce pouze vylepšit tím, že nabídne občanům spíše než sociální dávky více pracovních míst. Říká: Švédsko potřebuje politiku pracovních míst namísto politiky sociálních jistot.

Vítězství konzervativců, tedy aliance měšťanských stran složených z konzervativců, liberálů, křesťanských demokratů a strany Centrum, je považováno za malý puč. Odcházející švédský premiér, sedmapadesátiletý Göran Persson, je vedle lucemburského Jeana-Claude Junckera nejdéle sloužícím předsedou vlády. Rovněž je posledním sociálním demokratem vedle Schrödera, Blaira a Jospina, který se dal na tzv. třetí cestu.

Reinfeld sjednotitel

Muž, který ho má vystřídat, pan Reinfeld je o víc než patnáct let mladší a je hospodářským teoretikem. Na špičku strany se dostal v roce 2003 a jako prvnímu se mu podařilo sjednotit všechny měšťanské strany. Tvrdí se o něm, že má silné charisma a je schopen prosadit cokoliv. O změně kurzu přesvědčil i neoliberální křídlo své strany. Kdyby se mu to nepodařilo a začal by útočit na sociální výhody, určitě by ve Švédsku nemohl nikdy vyhrát.

Nezaměstnaným mladým lidem do 24 let slíbil před volbami garanci, že do padesáti dnů budou mít práci. Tímto krokem zřejmě přitáhl k urnám mladé nezaměstnané, což mu jistě také pomohlo.

Jediný viditelný škraloup, který na novém vítězství konzervativců ulpívá, je odhalení sociálních demokratů, že jeden vysoce postavený funkcionář liberálů se dokázal nabourat do počítačové sítě sociálních demokratů a konzervativci tak byli předem detailně informováni o každém strategickém kroku svého protivníka, jak o tom již na Aktuálně.cz psal kolega Mats Braun. Kvůli tomu muselo několik funkcionářů odstoupit, státní zástupce provádí vyšetřování a sociální demokracie hovoří o švédském Watergate.

Noviny zároveň píší o velkých úspěších Reinfeldovy ženy Filippe, starostky města Täby, které je vzdálené asi hodinu od Stockholmu. Dobrých výsledků, ale tato pohledná devětatřicetiletá dáma dosáhla právě opačnou politikou, než s jakou šel do voleb její manžel. Ve městě, kterému starostuje, zprivatizovala od jeslí a školek až po nemocnice úplně všechno, co šlo, a díky tomu začalo město prosperovat.

V půdorysu tohoto problému je nejspíš cítit i hlavní problém dnešní politiky v celé Evropě: Volby se dají vyhrát jen sliby sociálních jistot, zatímco prosperitu zaručuje pouze racionální privátní sféra. Takovýto způsob vítězství je proto jen výrazem naší bezradnosti nad nově získanou dynamikou. Svět předběhl naší hlavu.

Autor je novinář a spisovatel.