Vojtěch Kotecký Vojtěch Kotecký | Komentáře
7. 12. 2022 8:24

Když svět uvažuje o velkých zvířatech a má v hlavě brouky

Před pár lety by sotva koho napadlo, že se starost o přírodu stane jedním z leitmotivů globální politiky. Konferencí, která právě začíná v Kanadě, živý svět s konečnou platností povýšil z Attenboroughových filmů mezi úkoly světových summitů.
Slůně africké. Sloni afričtí jsou největšími suchozemskými savci, kteří dorůstají výšky až 4 m a obývají africký kontinent.
Slůně africké. Sloni afričtí jsou největšími suchozemskými savci, kteří dorůstají výšky až 4 m a obývají africký kontinent. | Foto: Reuters

Globální ekologická diplomacie se v uplynulých dvou dekádách soustředila na změny klimatu. Krok po kroku jsme se propracovali k dohodě, jak skoncovat s přibýváním skleníkových plynů v ovzduší. Evropa, Amerika i Čína začínají vypínat první uhelné elektrárny. Nové technologie jako levnější solární panely nebo elektromobily slibují, že se v dohledné době dokážeme zbavovat závislosti na fosilních palivech, a ještě přitom ušetřit.

Chvíli to trvalo. Pokrok je ale natolik viditelný, že státníci během minulých zhruba pěti let začali opatrně diskutovat, jestli bychom se podobně uměli domluvit na druhém velkém úkolu: jak čelit ubývání živé přírody?

Ta nám nyní nepřehlédnutelně chudne před očima. Ve velkém mizí fantasticky rozmanité korálové útesy v tropických mořích i pralesy v Indonésii. Prakticky totéž se děje za našimi humny. České nížiny během 170 let přišly o 99 procent mokřadů, které pomáhaly zadržovat vodu. Rychle ubývají divoká zvířata, počínaje slony z afrických savan a konče skřivany na domácích polích. Pavučinu živého světa z velké části splétají také nenápadné, ovšem důležité breberky. Na světě žije více druhů žížal než všech savců dohromady a více tesaříků než ptačích druhů. Jenomže se ukazuje, že hmyzu přinejmenším v Evropě a Severní Americe také rapidně ubývá.

A postupně naznáváme, že kromě nenahraditelného dědictví přicházíme také o produktivitu krajiny. Prosperující ekonomika závisí na půdní fauně a opylovačích, zadržování vody v močálech nebo horských lesích. A to natolik, až velké firmy v posledních letech mluví o ubývání přírodního světa jako o nenápadném riziku, které oslabuje globální hospodářství.

Pomůžeme si pomáhat

Před dvěma lety se v čínském Kchun-mingu měl sejít summit, kde by se svět domluvil na společném postupu při ochraně přírody. První pokus zhatila pandemie. Nový loňský termín nakonec stornovali sami Číňané kvůli svým striktním karanténám. Když ani letos v létě nechtěli ručit za definitivní datum, zbytek OSN bouchl pěstí do stolu. Pekingským diplomatům zůstalo pořadatelství, ale s podmínkou, že konferenci svolají do Montrealu.

Ochrana přírody má oproti klimatickým jednáním nespornou přednost. Není tolik polarizovaná. Nikdy se z ní nestal vyhrocený politický fotbal. Případné spory se týkají praktického provedení. Příroda samotná však bývá předmětem národní pýchy a obdivu.

Na čem by se svět potřeboval domluvit, je také v hrubých obrysech jasné. Evropané, Severoameričané nebo Japonci se o svoji přírodu mohou a musí postarat sami. Nejbohatší ekosystémy však leží v rozvojových státech Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky. Nejenom kvůli větším plochám divočiny, které jim ještě zůstaly - těch zbylo hodně také v severských lesích Sibiře či Kanady nebo australských pouštích. Hlavní příčinou je biologická zákonitost, podle níž rozmanitost života roste směrem od pólů k rovníku. Nejchudší země ale při sebelepší vůli nemají potřebné finance. Proto potřebují, aby jim bohatší část světa s péčí o společné planetární dědictví vypomohla.

Často se jim pak slušně daří. Exemplárním příkladem je Kostarika. Středoamerická republika přišla o velkou většinu své přírody. Počátkem osmdesátých let zbývaly lesy na posledních 21 procentech země - což je méně než v Maďarsku. Kostaričané se tehdy obrátili na svět o pomoc. Sami mezitím přichystali národní program oživení krajiny. Po čtyřech dekádách lesy pokrývají 57 procent státu. Řeky, které z nich vytékají, pohánějí síť hydroelektráren. Čtvrtinu území tvoří národní parky a rezervace, kam se sjíždějí turisté. A to všechno v zemi, která má skoro stejnou hustotu obyvatelstva jako Evropská unie.

Na součinnosti mezi bohatšími a chudšími státy světa při ochraně společné přírody není nic nového. Děje se už přinejmenším půl století a má výsledky. Kostarika není sama. Některé africké státy jako Gabon nebo Keňa vybudovaly úctyhodné národní parky. Světová populace divokých tygrů během sedmi let stoupla o 40 procent, a to hlavně díky Indii a Nepálu. Spolupráce ale očividně není dostatek. Kdyby stačila, bylo by po problému.

Nulté, ale důležité

Summit v Montrealu by měl domluvit, jak příležitostné projekty přeměnit v systematické úsilí. Nutně narazí na komplikace. Světová dohoda o klimatu spočívá hlavně ve shodě, o kolik klesnou emise několika skleníkových plynů. Ubývání živého světa je mnohem složitější a mnohovrstevnatější problém. Globalizace ho ještě více zašmodrchává. K vypěstování množství krmné sóji, palmového oleje, kakaa a dalších surovin, které importuje jenom nevelké Česko, se za oceánem ročně vykácí, vypálí, rozoře nebo vysuší 2800 hektarů pralesů, savan a mokřadů.

Nedá se tak vyhnout tenzím. Bohatší státy se zdráhají hned napoprvé podepsat větší závazky. Zejména pokud není domluvený propracovaný program. S ním jsou zase opatrné rozvojové země, když nemají potvrzené financování. Diplomati v předem nachystaných dokumentech vyznačují hranatými závorkami pasáže, na nichž ještě není úplná shoda. Když se delegace sjížděly do Kanady, ve čtrnáctistránkovém textu jich zbývalo asi 900 párů.

Proto Evropané i Američané na summit přijeli s tím, že nechtějí jenom radit, ale půjdou příkladem. Unijní státy se už domlouvají na novém zákoně o obnově přírody, jenž pomůže s oživením krajiny. Měl by do polí vracet drobné biotopy pro zvěř či opylovače, podporovat prospěšnou půdní faunu nebo obnovovat rašeliniště, aby lépe zadržovala vodu. Americká vláda loni představila program, kterým chce obnovovat přírodu na 30 procentech Spojených států.

Státníci i experti si slibují, že postupně vznikne cosi jako Pařížská smlouva pro živou přírodu. Ani ta ovšem nespatřila světlo světa na první pokus. Pro začátek by byl slušný úspěch, kdyby summit v Montrealu schválil nějakou obdobu Kjótského protokolu. Bylo to nulté kolo klimatické diplomacie. Sice naprosto nedostatečné, ale národy se v něm dohodly, že se chtějí domluvit.

Každopádně se ochrana živé přírody už stává velkým tématem světové diplomacie a globální ekonomiky. Přesně stejně jako do nich před čtvrtstoletím zprvu nenápadně prosáklo klima.

Autor, biolog, pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.

Video: Trailer k filmu David Attenborough - Život na naší planetě (12. 10. 2022)

Trailer k filmu David Attenborough: Život na naší planetě | Video: YouTube / The Telegraph
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 18 minutami

Vědci identifikovali vrak potopený u pobřeží Anglie, jde o válečnou loď ze 17. století

Vědcům se podařilo vyřešit záhadu obestírající původ lodi, která se v 17. století potopila u břehů Anglie s nákladem vybraného italského mramoru. Jak informoval zpravodajský server Daily Mail, vrak památkově chráněného plavidla u pobřeží Sussexu patří holandské válečné lodi Klein Hollandia.

Loď byla postavena v roce 1656 a vlastnila ji rotterdamská admiralita. Klein Hollandia se zapojila do všech velkých bitev druhé anglo-nizozemské války (1665-1667). V roce 1672 byla součástí loďstva admirála de Haese, které bylo posláno jako doprovod flotily ze Smyrny plující ze Středozemí přes Lamanšský průliv do Nizozemska.

U ostrova Wight lodě napadla anglická flotila pod velením admirála Holmese. Vypukla zuřivá bitva, při níž byla loď Klein Hollandia těžce poškozena a kapitán lodi Jan Van Nes byl zabit. Angličané loď dobyli, nalodili se na ni, ale krátce po té se Klein Hollandia potopila s anglickými i holandskými námořníky na palubě. Tato překvapivá akce, kterou provedla relativně malá anglická námořní jednotka, přispěla k začátku třetí anglo-nizozemské války.

Potopené plavidlo bylo objeveno v roce 2019. Ačkoli nebylo známo, o jakou loď se jedná, dostal vrak nejvyšší stupeň památkové ochrany. Výzkum prováděli během uplynulého roku odborníci z Británie i Nizozemska. Použili přitom důkazy, které z vraku vylovili profesionální i dobrovolní potápěči, stejně jako analýzu letokruhů z vzorků dřeva.

Zdroj: ČTK
Další zprávy