Pan prezident si ji očividně přeje, vidí v ní za dané situace nejstabilnější řešení a samozřejmě pro sebe i větší šanci na opětovné zvolení.

Vrcholní politici obou nejsilnějších stran se zase zaštiťují prohlášeními, že předčasné volby by byly ukázkou selhání politiků. Tak v sociální demokracii hovoří například ministr průmyslu a obchodu Milan Urban, ale i Václav Dušek či Michal Kraus. Ten prohlásil, že "v multistranickém systému v politicky vyspělých zemích se takováto situace obvykle řeší velkou koalici na bázi velkého kompromisu."

V ODS se zase spekuluje o tom, že pokud by se nepodařilo Mirkovi Topolánkovi získat podporu v parlamentu pro trojkoalici se zelenými a křesťanskými demokraty, prezident by pověřil sestavením vlády svého oblíbence primátora Prahy Pavla Béma, který by se dokázal spíše domluvit s Jiřím Paroubkem, protože mu v Praze dělal náměstka, a tím by naplnil Klausovu představu o velké koalici, napsala Mladé fronta Dnes.

Bémovo šibalské odmítání

Pavel Bém na přímé dotazy novinářů tuto představu se šibalským úsměvem (jak jsme mohli vidět třeba v pátek v České televizi) odmítá, ale jako třetí možnost velkou koalici také nevylučuje. Potvrdil to i v neděli v pořadu ČT Otázky Václava Moravce.

I kdybychom zapomněli na špatnou zkušenost s opoziční smlouvou, která setřela v povědomí občanů rozdíly mezi vládnoucí garniturou a opozicí,  čímž poškodila vnímání plurality mezi voliči (potvrdila tím hlas lidu, který říká, že politika je svinstvo), stačí se podívat do Německa, abychom zahlédli možná nebezpečí takového řešení i v zemi, kde má demokracie o padesát let delší tradici. Tamější půlroční zkušenost s velkou koalicí nám zřetelně ukazuje negativa takovéhoto kroku.

Mazlivé jednání s opozicí

Zásadní připomínka vůči kancléřce Angelice Merkelové:  Do německé vnitřní politiky přinesla nový tón (Němci říkají Kuschelkurs, tedy mazlivý způsob jednání s opozicí), který poškozuje hlavně v očích voličů profil stran.Velká koalice vznikla proto, aby se postavil nový státní rozpočet, který by začal sanovat neúnosně zadlužený stát, ale tato koalice utrácí peníze dál.

Ministerský předseda ze Šlesvicka-Holštýnska za CDU Peter Harry Carstensen upozornil hlavně na čtyřmiliardovou investici pro rodiče, který se stará sám o děti. Podobně díky velké koalici prošel kabinetem antidiskriminační zákon, který připravila ještě předchozí rudo-zelená vláda. Donedávna oslavovaná kancléřka se stává najednou terčem útoků hlavně ze strany tzv. zemských knížat z vlastních řad, tedy ministerských předsedů, kteří důsledky velké koalice mohou sledovat z blízka.

Z Berlína vypadá vše trochu jinak. Politologové soudí, že jakmile měřitelná popularita paní kancléřky ještě poklesne, útoky se přiostří. Proč, na to poukazuje třeba Christian Wulf z Dolního Saska, když říká: Unionisté se nesměji vzdát ve velké koalici své identity, a to se zatím děje, protože ve věci reforem se podařilo posunout kupředu jen jednu a to ústavní reformu federálního uspořádání, protože její důsledky se až tak na první pohled nedotýkají každodenního života občanů. Zdravotní a penzijní reforma je naopak zablokovaná a žádný markantní pokrok ve vyjednávání není vidět.

Zamilovanost, nebo manželství?

Druhý negativní efekt vidí politologové v personální politice. Nový kurz v obou velkých stranách upřednostňuje nové typy politiků, pro které se v Německu ustálil výraz softpolitici. Mezi ně patří hlavně generální sekretáři obou stran: za CDU Ronald Pofalla a za SPD Hubertus Heil. Jejich zadání je však neřešitelné: Mají vyostřit profil strany, aniž by protistranu napadli. Oba se snaží o totéž: Líčit vztah jen jako přechodnou zamilovanost, a nikoliv jako dlouhodobou lásku nebo manželství, což je opravdu těžké.

Zpravodajský týdeník Der Spiegel napsal: "Současní generální sekretáři se mátožně motají ve změněné politické krajině jako zbloudilé děti. Jejich úkol je ale skutečně těžký: prodat svým partajím nemožné jako možné. Vymezovat se vůči partnerům, které mají šetřit. A protože to nejde, bojují jen s okrajovými hloupostmi. Stále musí dávat pozor na to, aby nezašli moc daleko."

Situace mění i slovník, který místo zřetelných politických výrazů přebírá vokabulár byrokratů, takže nejfrekventovanějším výrazem je neutrální slovní spojení: strukturální reforma. Tento jazyk proměnil i televizní duely v ukrutnou nudu, takže nejznámějšímu diskusnímu pořadu Sabine Christiansen na ARD klesla od doby velké koalice poslechovost za posledních šest měsíců v porovnání s předchozí stejnou dobou z 18 procent na 12,9 procent a do dalších debat si slavné moderátorky Illnerová a Maischbergerová už politiky skoro nezvou (Der Spiegel z 3. 6. 2006).

Společně vládnout, paralelně snít

Na nenormalitu ukazují i paralelní jednání. Der Spiegel napsal, že obě strany se snaží společně vládnout, ale paralelně snít. Otevírají kuloárová jednání jak s liberály z FDP, tak se zelenými. Paní Merkelová si pozvala do svého bytu šéfy frakce zelených z Bundestagu Renate Künastovou a Fritze Kuhna. Jednání vyvolala i změna ve vedení sociálních demokratů, v jejichž čele stanul Kurt Beck ze Severního Porýní - Vestfálska, který má za sebou jedenáctiletou dobrou zkušenost ve své zemi ze spolupráce s liberály.

Vědci z univerzity ve Freiburgu, kteří se zabývají průzkumy politické situace v zemi,  proto začali zkoumat nové koaliční možnosti, tedy reakci na koalici unionistů se zelenými a liberály a sociálních demokratů se zelenými a liberály u kmenové klientely obou velkých politických stran. Výsledky zatím nejsou na stole, ale přibližování všech důležitých politických subjektů je možné zahlédnout skoro každý den.

Politika je pragmatická záležitost. Dokonce dochází i ke sblížení tradičních oponentů, tedy liberálů se zelenými, protože obě strany cítí, že v budoucnu - pokud nebudou chtít zůstat v opozici - budou muset nějakým způsobem spolu konstruktivně komunikovat a nacházet hlavně to, co je spojuje, a ne to, co je rozděluje. Liberálové jsou ve svých snahách mnohem aktivnější a rychleji než ostatní signalizují na všechny strany, že jsou připraveni ke každé spolupráci.

Dle časopisu Der Spiegel to byli možná právě oni, kteří svými schůzkami a prohlášeními přinutili i ostatní strany, aby již tak brzy po uzavření velké koalice se začalo uvažovat o budoucí politické konstelaci. FDP tak rozhýbala nejen paní kancléřku Merkelovou, ale i zelené.

Odborníci se ale rovněž domnívají, že za tímto snažením jsou i dvě podstatnější změny: nevíra obou stran, že velká koalice vydrží až do příštích voleb, a blížící se krach současného modelu demokracie. Velké koalice nemohou být dlouhodobým řešením, a ani ne většinový volební systém. Co by mělo přijít, nikdo zatím neví.

Podle ministra financí Peera Steinbrücka za to může schizoidní vztah občanů ke státu. Hodně toho od něj vyžadují, ale sami nejsou ochotní a připravení se angažovat pro společnost.

Starý stát už nefunguje

Hlavní úkol tedy zní: promyslet nové priority a přesvědčit o nich většinu občanů. Sdělit jim tak, aby to pochopili, že starý stát, který se staral o všechno, už nefunguje a nemůže nikdy fungovat (díky přestárlému obyvatelstvu a otevřeným novým trhům s levnou pracovní silou), a aby se mnohem víc starali sami o sebe. Aby se přestali bát riskovat a přijali riziko jako nedílnou součást závazně žitého života.

Jenže jak to udělat, když se lidé o politiku přestávají zajímat, na televizní pořady, které jim politiku nejvíce zprostředkovávaly, se přestávají dívat a k volbám ve staré Evropě chodí čím dál tím méně občanů?

Politika se privatizuje. Možná že změna by měla spíše přijít z nových zemí EU než ze starých, kde je ochota ke změnám díky vysokému životnímu standardu daleko menší. Tím by se mohla i zvýšit naše prestiž v rámci celé Evropské unie i světa.

Pokud se nám ale v brzké budoucnosti nepodaří z politiky opět učinit věc veřejnou, stane se to, co říká starý bonmot: Spojené státy budou vynalézat, Čína bude vyrábět, Indie povede administrativu a Evropa se promění v muzeum, kam se bude jezdit na dovolené. Praha se stane skanzenem a na Karlově mostě bude ještě více turistů.

Autor je novinář a spisovatel