Trapná videa, ve kterých se ministři snaží nuceně promlouvat k mladým lidem. Vládní tiskovky, na nichž se odvolává, co se slíbilo, a slibuje, co se odvolalo. Legrační politická zpovědnice zvaná "Čau lidi". Jak jen tenhle spektákl pojmenovat? Co třeba marketingová politika modelovaná podle toho, jak se zrovna mění nálada?
Vina ovšem neleží jen na bedrech vládní garnitury, byť to tak může na první pohled vypadat. Její nemalý díl padá také na nás - na média.
Nekonečných patnáct minut pozornosti
Dnes už se nikdo nemusí smiřovat s rolí pouhého konzumenta zpráv. Každý, kdo o to stojí, může je i produkovat. Obrazů světa kvapem přibývá a bojují mezi sebou, aby nebyly přehlédnuty (a s nimi i jejich tvůrci). Politika a žurnalismus byly odjakživa těsně propojené, ale přece jen samostatné oblasti. Dnes ale jako by spolu utvářely jednolitý celek ovládaný chorobnou touhou po pozornosti. Už nestačí užít si patnáct minut slávy jednou za život, jde o patnáct minut slávy každý den, každou hodinu, permanentně.
V konkurenci dennodenně produkovaných obrazů světa mají šanci prosadit se jen ty, které jsou přitažlivé. A zpravodajství tomu diktátu stále intenzivněji podléhá. Vítězí ten, koho co nejvíce očí vidí co nejčastěji. Posedlost sledovaností organizuje celý veřejný prostor. Už před čtvrtstoletím si toho ve své malé, ale o to zásadnější knize O televizi, všiml francouzský sociolog Pierre Bourdieu.
Ano, i v médiích veřejné služby je dnes zjevně řada věcí podřízena sledovanosti, tedy komerčně narcistnímu principu. Proto také mívají sami novináři po odvysílání svého vlastního (!) pořadu potřebu dát veřejně najevo, kolik diváků je sledovalo.
Jejich manažeři zase argumentují čísly z peoplemetrů dokonce i tehdy, dojde-li na kritiku kvality vysílaných pořadů. Proč se pak divit, že touha po množství - po masovosti, která má ekonomické zhodnocení -, zachvátila i politiku?
"Přes tlak sledovanosti působí na televizi tíha ekonomiky a přes vliv televize na svět žurnalismu se uplatňuje na ostatní noviny, dokonce i na ty "nejčistší", a na novináře, kteří si postupně nechávají vnutit televizní problémy," píše Bourdieu, jako by právě teď sledoval aktuální mediální dění.
To se samozřejmě z podstaty věci muselo podepsat i na politice. "Rostoucí vliv žurnalistického pole, podřízeného čím dál víc rostoucímu vlivu komerční logiky, na pole politické, stále pronásledované pokušením demagogie (zcela speciálně v momentě, kdy mu průzkum mínění nabízí prostředek vykonávat ho racionálním způsobem), přispívá k oslabení autonomie politického pole a současně i schopnosti jeho představitelů (politických i jiných), oslabuje jejich schopnost expertů nebo jejich autoritu strážců kolektivních hodnot," popisuje Bourdieu proces, který marketingovou podstatu současné politiky natáčí trochu jinak, než jsme běžně zvyklí. Totiž od politiky k žurnalismu.
V tomto natočení se marketingově myslící politici, tančící mimo jiné před kamerami mladých voličů jako opičí teenageři, najednou jeví jen jako výtvory žurnalismu a jeho masové logiky, nikoli jako autentičtí političtí činitelé.
"Televize je svět," píše na jiném místě svého eseje Bourdieu, "kde má člověk dojem, že sociální činitelé, i když vypadají důležitě, svobodně, nezávisle a někdy dokonce mají mimořádnou auru (stačí číst televizní časopisy), jsou loutkami jakési nutnosti, kterou je třeba popsat, jakési struktury, kterou je třeba vyhmátnout a vynést na světlo."
Jaký novinář, takový politik
Jenže ta hlavní skrytá struktura žurnalismu přitom všem odhalování vidět být nesmí. Ukázalo by se totiž, že žurnalisté kritizují něco, co sami vyrábějí, podléhajíce diktátu atraktivity. Pobavený smích nad tančícími politiky před kamerami teenagerů je proto zároveň paradoxním smíchem nad sebou: tak dlouho jsme chtěli, aby nás politika bavila, až nás bavit přestala.
Děje se tedy přesně to, co Bourdieu shrnuje do památné věty: "Stává se taky, že novináři, z nedostatku odstupu nezbytného pro reflexi, hrají roli hasiče zakládajícího požár."
Mediální šaškování není originálním vynálezem Marka Prchala nebo Andreje Babiše, ti jsou jen jedněmi z těch, kdo do politiky překlopili principy, které ovládají dnešní žurnalismus. Velmi vyhraněně, ale o to možná přesněji řečeno: máme jen takové politiky, jaké byla naše média schopna vyprodukovat.
Strakovka na TikToku (video z 29. ledna 2021)
