Vzpomněl jsem si na něj před pár dny, když britská vláda neuspěla  v parlamentu s návrhem prodloužit vazbu pro osoby podezřelé z účasti na teroristické akci ze dvou týdnů na pro leckoho drakonické tři měsíce. 

Zdeněk J. se ocitl v britské  vazbě loni začátkem srpna, pár dní poté, kdy  se svou slovenskou přítelkyní přijel do Anglie a ještě dříve, než si stačil pořádně vybalit zavazadla.  V jedné ze čtvrtí na jihovýchodě Londýna se ve spěchu před supermarketem nešetrně dotkl čtrnáctileté  dívky, která zavolala na pomoc bratra. Když pak společně ze Zdeňka J., nedostali na místě požadované dvě stovky liber, výkupné za to, že ho nechají bez povšimnutí jít, přivolali policii.

Dlužno dodat, že ve čtvrti Lewishamu, kde ke zdánlivě nevinnému incidentu došlo, nejsou konflikty s rasovým podtextem, jako byl tento, zcela výjimečné. A že policie tu bere i pouhý náznak porušení zákona, v tomto případě kvalifikované jako sexuálně nepatřičné chování vůči mladistvé, velice vážně.

Zdeněk J. znal jen lámanou angličtinu a  neměl v Londýně  trvalý pobyt. A vyšetřující detektiv u něj navíc našel v zavazadle časopis s nahotinkami, což by samozřejmě samo o sobě nebylo žádným zločinem.

V  souhrnu všech nešťastných okolností se  ocitl ve vazební cele ve snad nejpřísněji  střeženém britském vězení Belmarsh na jihovýchodním okraji  Londýna. Jeho případ podléhal povinnému čtrnáctidennímu soudnímu přezkumu - vypravil jsem se na dvě jednání ve snaze pochopit případ, ale zcela marně.

Jednou zapomněla soudní eskorta Zdeňka J. před magistrátní soud vůbec přivézt, podruhé se nedostavil tlumočník. Srpen se proměnil v listopad, Zdeněk J. propadl depresi a pokusil se v cele o sebevraždu. Jeho přítelkyně Veronika šetřila na kauci, kterou soudce podmínil vyšetřování na svobodě,  a přemlouvala hrstku svých londýnských známých, aby se k nim Zdeněk mohl úředně přihlásit a mohl být propuštěn. Nepovedlo se jí to, a tak její přítel, strávil ve vazební cele na kraji Londýna další měsíce, než se jeho případ dostal před soud vyšší instance.

Přelíčení s účastí dvanáctičlenné poroty trvalo necelé dva dny. Pro naprostý nedostatek důkazů a rozpory ve výpovědích hlavních svědků obžaloby propustil soudce Zdeňka J.  s okamžitou platností na svobodu. Dozvěděl jsem se o osvobozujícím rozsudku z textové zprávy od Zdeňkovy přítelkyně Veroniky. Dříve, než jsem ho stačil požádat o rozhovor, nasedl do nejbližšího letadla a Britské ostrovy opustil. Jak správně tušíte, úplně navždy.

Britská policie a vyšetřovatelé i soudní systém mají pověst jedněch z nejprofesionálnějších na světě. Což však, jak se mohl přesvědčit Zdeněk J. na vlastní kůži, neznamená, že nedělají chyby.

Když tedy poslanci v parlamentu odmítli hlasovat ve středu pro tříměsíční vazbu pro podezřelé teroristy bez soudu, měli na paměti bezpochyby i to, aby se rovnováha mezi mocí represivní a soudní nevychýlila příliš ve prospěch zapomnětlivých či nedokonalých policistů a úředníků. Aniž by snad chtěl kdokoliv z poslanců nebezpečí teroristických útoků na britské půdě podceňovat, či ignorovat.

Jak by asi dosvědčil dvaatřicetiletý Zdeněk J., i čtyři týdny vězení bez soudu, na kterých se Dolní sněmovna nakonec shodla, stačí na to, aby případní nevinní přišli skoro o rozum.