Emil Aslan Emil Aslan | Komentáře
10. 8. 2016 15:10

Taktické bratrství Putin – Erdogan. Ani Vinnetou a Old Shatterhand, ani nepřátelé na život a na smrt

Žádné revoluční spojenectví mezi Ankarou a Moskvou, ohlašované některými komentátory, se nekoná a konat nebude. Jeden rád využije slabosti druhého, píše v analýze politolog Emil Aslan.
Putin na tiskové konferenci po jednání s Erdoganem v Petrohradě.
Putin na tiskové konferenci po jednání s Erdoganem v Petrohradě. | Foto: Reuters

Nedávní nepřátelé na život a na smrt – prezidenti Ruska a Turecka Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdogan – se v úterý sešli ve druhém hlavním městě Ruska, Petrohradu, aby “resetovali” vztahy mezi oběma zeměmi. Zapomenuty jsou křivdy nedávné minulosti: „Rána kudlou do zad“ ruskému lidu, kterou Turci podle Putinova tvrzení vsadili někdejším přátelům, když jim sestřelili bombardér. Nebo obvinění Ankary obecně a Erdoganovy rodiny zvláště ze spolupráce s Islámským státem při nelegálním tranzitu a prodeji místní ropy. Či tvrzení, že Turecko sponzoruje džihádistické teroristy.

Spory vyústily v plošný zákaz dovozu tureckých zemědělských výrobků do Ruska, zavedení vízové povinnosti vůči tureckým občanům, znemožnění charterových letů do tureckých turistických destinací, ve vyhánění tureckých firem i studentů ze země. Nynější obrat je natolik razantní a pro mnohé nečekaný, že se začalo hovořit o rýsovaném spojenectví mezi Ankarou a Moskvou, o postupném odchodu Turecka z NATO do ruské náruče a o nových hrozbách pro Evropu a Západ, které by ze sbratření Putina s Erdoganem plynuly.

Turecko a Rusko, dva historičtí rivalové, v současnosti sdílejí řadu významných zájmů zejména v ekonomické oblasti. Obě země hodně stojí o výstavbu plynovodu Turkish Stream – náhradu za South Stream, nerealizovaný kvůli rusko-ukrajinskému konfliktu. „Turecký potok“ by měl dodávat zemní plyn zemím jižní a východní Evropy. V době, kdy se ruský rozpočet potýká s významným snížením zisku z prodeje dramaticky zlevněné ropy na světových trzích, by se jednalo o kýžené miliardy dolarů navíc. Ekonomický a politický profit z výstavby plynovodu, který Moskva uložila k ledu po sestřelení bombardéru vloni v listopadu a o kterém Turci a Rusové začali znovu vyjednávat, by měla mít i Ankara. Ta již delší dobu usiluje o transformaci země v eurasijský energetický uzel.

Turistické resorty tureckého Středomoří udržovaly při životě příjmy od čtyř milionů ruských turistů, známých svojí velkorysostí. V situaci, kdy v sousední Sýrii zuří válka a region je spojován s uprchlickou krizí, se západní turisté od tureckých letovisek začali odvracet, což turistickému průmyslu přineslo obrovské ztráty. Ruští turisté přitom jsou málo vybíraví, co se bezpečnostních hledisek týče – a právě jejich návrat do oblíbených destinací je to, co mnozí Turci považují za záchranu svých ohrožených obchodů.

Turecké strojírenské firmy, které působily na ruském trhu, byly známy svojí kvalitou a relativně nízkými cenami. Jejich vynucený odchod z Ruska přinesl stagnaci řady významných stavebních projektů po celé zemi. Tisíce tureckých občanů přišly o práci. Podobnou krizi zažívali i turečtí producenti zemědělských výrobků, pro které je Rusko významnou zemí pro export. Tlak středního byznysu – opory Erdoganovy strany AKP – na prezidenta i vládu byl velmi silný. I Rusko, které čelí ekonomickým sankcím západních zemí, na které odpovědělo embargem na dovoz zemědělské produkce, turecké partnery nutně potřebovalo.

Při rozhovorech o rusko-tureckém détente se ale obvykle zapomíná na řadu dalších faktorů, které jsou možná důležitější než ty ekonomické.

Za prvé, je tu turecká snaha postavit jadernou elektrárnu Akkuyu na středomořském pobřeží. Pro Ankaru se jedná o velmi důležitý projekt. Podle předlistopadových ujednání se ho měl chopit Rosatom. Nyní se spolupráce obnovuje.

Za druhé, mnohem důležitější než svržení Bašára Asada pro Ankaru bylo a je zabránit odtržení syrských Kurdů. Ruská pomoc Kurdům, respektive spolupráce s nimi, zamíchala tureckými kartami. Kdyby se Rojava, jak jsou kurdské enklávy na severu Sýrie nazývány, spojila v jednotný celek anebo vyhlásila nezávislost, Turecko by muselo vojensky zasáhnout. Po listopadovém incidentu s bombardérem by to téměř jistě vyústilo v ozbrojený střet, zejména s mohutným ruským letectvem a sofistikovanou protivzdušnou obranou v Sýrii (která je ruské výroby a provozovaná Rusy). Erdoganova úvaha: než rozdrobená Sýrie v čele s postasadovskou vládou a svobodnou Rojavou, to raději centralizovaná Sýrie v čele se samotným ďáblem. Nebezpečí, že by se Rojava spojila se severoiráckými Kurdy, čímž by vzniklo souvislé Kurdy kontrolované pásmo jižně od Turecka, je pro Ankaru, která má co do činění se stále emancipovanější kurdskou menšinou čítající 15 až 20 milionů lidí, od začátku syrské občanské války noční můrou.

Za třetí, zatímco si v Ankaře někdy kolem let 2014-2015 uvědomili, že blitzkrieg v Sýrii se nepodařil a ruská vojensko-politická přítomnost na jih od hranic ještě chvíli potrvá, v Moskvě chápou, že turecká pomoc – nebo pomoc přes turecké území – posíleným rebelům u Aleppa může vyústit ve fiasko syrsko-rusko-íránské ofenzívy na severu země. Což není dobrá zpráva pro Asada ani Putina. Moskva v Sýrii potřebuje dohodu s Ankarou, stejně jako ji potřebuje Ankara. Nedávný vývoj kolem Aleppa ukazuje, že Asadova armáda a jeho zahraniční spojenci nemají zdaleka vyhráno. Kdyby se jejich ofenzíva na severu zhroutila, znamenalo by to významné posílení rebelů, nyní téměř otevřeně podporovaných Saúdskou Arábií, Velkou Británií a Katarem. Záchrana Damašku by se stala pro omezený ruský kontingent velkou výzvou – nebezpečí, že se Rusko uvázne do krvavého bláta syrské občanské války, se Putin chce od začátku vyvarovat.

Za čtvrté, současné oslabení Islámského státu – onoho „menšího zla” ve srovnání s Asadovou krutovládou, jak je zejména ruskými diplomaty v zákulisních jednáních představováno – není až tak úplně v zájmu Moskvy. Kdyby Islámský stát byl kriticky oslaben nebo poražen, Asad by už nebyl brán jako nutné zlo - a pozornost se může následně posunout na někdejší formuli „Asad must go.“ Možná by nakonec nezůstalo u slov a Asad by se dočkal soustředěného tlaku ze strany klíčových západních a regionálních zemí, aby odstoupil, přičemž tento tlak by mohla doprovázet hmatatelná podpora nyní oživované protiasadovské koalice.

Za páté, žádné revoluční „spojenectví“ mezi Ankarou a Moskvou, ohlašované některými komentátory, se nekoná a konat nebude. Spíše se jedná o vzájemně výhodnou taktickou spolupráci, v neposlední řadě směrem k Západu a Washingtonu. Pro Moskvu je důležité maximálně vyřadit Turecko, jehož vztahy s některými spojenci v rámci NATO v posledních týdnech beztak ochladly, ze severoatlantické náruče. Kdyby se Moskva rozhodla pro další ze série hybridních válek v postsovětském prostoru anebo v bezprostřední blízkosti tureckých hranic, bylo by pro ni dobré, kdyby se Ankara s druhou nejsilnější konvenční armádou v NATO vyvarovala hlasitých protestů směrem k nově nalezenému ruskému spojenci. Koneckonců si v Ankaře musí uvědomovat, že Rusové mohou hrát zejména novou – syrskokurdskou –  kartu, aby „racionalizovali” chování Turků. Samotná Ankara bude odvážnější v jednáních se západními partnery – ať již v rámci NATO, nebo EU –, bude-li si vědoma, že má ze severu krytá záda. Lze proto očekávat občasné výzvy typu – směrem k Američanům – „buď nám vydáte Gülena a nebudete nám bránit přibrzdit Rojavu, anebo poskytneme základnu Incirlik Rusům.“

Na rozhovory o kardinálním „geopolitickém” obratu je problémových bodů mezi Ruskem a Tureckem příliš mnoho. Ať už moc v Ankaře drží jakákoli vláda, NATO je pro Turecko jediným garantem bezpečnosti, mimo jiné ve vztahu k mocnějšímu a rozpínavému Rusku. A kdykoli se to bude jednomu z nově nalezených partnerů hodit, nebude váhat využít slabosti opačné strany.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 11 minutami

Rusko vyhostí v odvetě za krok Washingtonu deset amerických diplomatů

Rusko vyhostí deset amerických diplomatů a zváží další odvetné kroky vůči Washingtonu, oznámil dnes ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Americkému velvyslanci zároveň doporučil, "aby se vrátil domů ke konzultacím". Moskva podle šéfa ruské diplomacie vyhostí i tři diplomaty z Polska v odpovědi na podobný krok Varšavy. Informovaly o tom zahraniční tiskové agentury.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Prezidenti Macron a Zelenskyj a kancléřka Merkelová po společném jednání vyzvali Rusko, aby stáhlo vojska od ukrajinských hranic a z Krymu

Prezidenti Francie a Ukrajiny Emmanuel Macron a Volodymyr Zelenskyj s německou kancléřkou Angelou Merkelovou po společném jednání vyzvali Rusko, aby stáhlo vojska z ukrajinských hranic a z Krymu. Ruský prezident Vladimir Putin dnes naopak vyzval Macrona a Merkelovou, aby donutili Ukrajinu k zastavení provokací na hranicích s Ruskem. Napjatá situace trvá už déle než týden, Rusko poslalo k hranicím desetitisíce vojáků, kteří se tam účastní vojenského cvičení.

Další zprávy