I když tento úmysl zveřejnil pan ministr Vítězslav Jandák minulý týden a v předvolební vřavě zanikl, neměli bychom na něj zapomenout. Druhý důvod, proč je třeba se nad tímto nápadem pozastavit je snad ještě vážnější: podobné návrhy totiž zaznívají i z Občanské demokratické strany, naposled jsme jej mohli zaslechnout z úst Mirka Topolánka, a po patových volbách by se na něm obě strany mohly shodnout. Takový úmysl by jistě podpořila i komunistická strana. Vojtěch Filip jako předseda KSČM již počátkem května na mediální konferenci v Třeboni navrhoval, že by měla při ministerstvu kultury vzniknout komise, před níž by držitelé licencí k televiznímu vysílání měli obhajovat své programy.
Jandák na skok v Austrálii
Pro příklad etické komise, která by kontrolovala zestátněnou televizi, si zase zaskočil ministr Jandák až do Austrálie, místo aby se podíval do Velké Británie, kde se veřejnoprávní model jako v zemi s nejstarší demokracií zrodil. Čas od času názor, že veřejnoprávní média či média veřejné služby jsou nejasným hybridem a vágním pojmem a že by se měla privatizovat, zazní i z úst novinářů, jak navrhl třeba 10. března 2004 v MFD Petr Žantovský z Univerzity J. A. Komenského. Ten je chtěl financovat ze státního rozpočtu, tedy zestátnit a dozorovat Nejvyšším kontrolním úřadem (NKÚ).
I podle ministra Jandáka označení veřejnoprávní je protimluv, buď je televize privátní, nebo státní, a dodal: "Ne že by to byla televize, která vysílá to, co si stát nebo současná vláda přeje, ale neměla by to být skupina lidí, kteří si dělají prostřednictvím zpravodajství svou, někdy zvláštní a chaotickou politiku."
Za všemi připomínkami k fungování České televize je zřetelně cítit jediná snaha: buď pomocí etické komise, nebo z důvodů chaotičnosti získat větší vliv nad chodem televize. Ale model veřejnoprávních vysílačů vznikl právě z opačných důvodů: aby politici na média nemohli mít žádný vliv a aby prostřednictvím zpravodajství dělali "svou, někdy zvláštní a chaotickou politiku". Jinými slovy, aby ve veřejném prostoru bylo co nejvíce politik, tedy co nejširší škála názorů, z nichž si občané mohou vybírat a vytvářet si na svět svůj vlastní názor a ne ho přijímat jen od vlády či politických stran.
Informace jako strategická surovina
V principu jde o pluralitu informačních zdrojů, která je v naší civilizaci považována za základ demokracie, a je proto třeba nastolit pravidla, která by tuto pluralitu zajišťovala. Jde vlastně o to, aby se kdysi důvěrné a tajné informace, na jejichž základě jednali ti, kteří rozhodovali, staly veřejným majetkem (statkem), což snižuje možnost politické nadvlády a zneužití moci různými skupinami včetně té, která vyhrála volby. Informace je v našem pojetí demokracie strategická surovina stejně jako plutonium, a proto existují zvláštní zákony předepisující, jak s nimi zacházet. Brian McNair, profesor filmových a mediálních studií na University of Stirling ve Skotsku, se například domnívá, že v prvním desetiletí 21. století jsme svědky masově kulturního informačního chaosu, který je právě základem mediální demokracie. Žádná ideologie už nemůže být delší dobu dominantní. Žádný popis události se nevyhne zpochybnění. To, co naši politici kritizují je naopak přednost současného stavu a výrazem jejich nostalgie po totalitních časech, v nichž vláda měla vliv na všechno.
V Evropě, ale de facto i ve Spojených státech, funguje buď ze zákona nebo z pouhé veřejné potřeby tzv. duální systém, jako model, který dokáže nejlépe zajistit co nejúplnější obsluhu televizních diváků jak těžkým zpravodajstvím, které pracuje s analýzou a uvádí problém do co nejširších souvislostí, tedy vyžaduje od posluchače koncentrovanou spoluúčast, až po infozábavu, která se podobá bulvárním novinám. Zákony dobře ošetřená mediální krajina má nabízet uživatelům úplnou škálu zpracování informací.
Mýty a české lajdáctví
První mýtus, který je třeba uvést na pravou míru, zní: veřejnoprávní statut elektronických médií je vágní. Pravý opak je pravdou: jde o velice přesný termín, jen u nás poněkud nezvyklý, a znamená, že tyto stanice jsou financovány z účelové daně, tedy poplatku a zákonem stanoveným množstvím inzerce a někde i dotace ze státní pokladny. Právo, tedy zákon, určuje náplň neboli rozsah veřejné služby. Problém je ve výběru poplatků a v tom, že jsme model, který funguje ve staré Evropě od 70. let 20. století všude podobně, převzali nedůsledně a lajdácky. V Německu funguje tento model od 50. let a v Anglii od 20. let. Veřejnoprávní televize byly zřízeny po zkušenosti s nacisty a komunisty proto, aby elektronická média byla chráněna před vlivem politiků a různých lobbyistických skupin.
Příznivci privatizace televize se zase odvolávají na Spojené státy a donekonečna opakují, že tam také veřejnoprávní média či média veřejné služby neexistují, a přesto tam funguje mediální demokracie. Toto tvrzení představuje druhý mýtus a je rovněž zavádějící a nepřesné. Ve Spojených státech tuto funkci plní Corporation for Public Broadcasting, tedy soukromá společnost pro veřejné vysílání, která se podílí na financování National Public Radio a Public Broadcasting Service, což je síť televizních stanic. Místo z poplatků jsou tyto stanice financované sponzory, městy a univerzitami a vysílají večer nejprestižnější hodinové zprávy.
Snahy o zrušení veřejnoprávních stanic jsou od té doby, co tyto stanice existují. Moderátor britské zpravodajské relace Chanell 4 John Snow k tomuto tématu v roce 1997 poznamenal: "Infozábavou je ohrožena sama struktura demokracie. Demokracie úpěnlivě žadoní, aby byly chráněny kvalitní zprávy a veřejné informační služby dílem prostřednictvím regulace a dílem odtržením od požadavku dosahovat zisku." Něco podobného tvrdí i americký mediální odborník Walter Cronkite.
Regulace jako garance nezávislosti
Regulace ovšem v pojetí staré Evropy neznamená, že politici budou regulovat obsah, ale naopak garantovat nezávislost. V Evropě, když docházelo k privatizaci, byl většinou součástí smlouvy výčet povinností, které na sebe soukromý majitel bere. Za nedodržení je trestán vysokými pokutami či mu hrozí odejmutí licence. V těchto pravidlech stojí, že zpravodajství nesmí stranit žádné straně, a v předvolebním období je nad vysíláním i soukromých televizí velmi přísný dohled.
Naše nedostatky jsou právě v mediální legislativě.
Za tlaky, které brzdí rozvoj veřejnoprávních vysílačů, zvýšení a zkvalitnění zpravodajství a zavedení fungujících standardních struktur uvnitř nich, je z Evropské unie cítit politiku. U nás není oddělena manažerská struktura od šéfredaktorské, tedy nejsou přesně rozdělené pravomoci, neexistuje tu redaktorský kodex, který předjímá způsob řešení sporů redaktorů s manažery a zajišťuje jim spoluúčast na řešení personálních otázek, nejsou vyjasněné pravomoci rady, viz v roce 2005 případ pořadu pro -náctileté Pomeranč, kdy se rada vyjadřovala k obsahu a sledovanosti, což jí dle zákona nepřísluší. Rovněž způsob volby a kvalifikace členů je nejasná: v zahraničí bývá zvykem, že v radách sedí odborníci (univerzitní profesoři), a ne zástupci posluchačů, a odvolat je, stejně jako ředitele, může jen soud za přestupky, které rovněž pojmenovává zákon.
Chaos a tlaky politiků
Televizní rady v Německu, z jehož modelu jsme vycházeli a který tam zaváděli po válce Angličané, mívají kolem 25 až 60 členů, scházejí se většinou dvakrát do roka, radní nejsou placeni a zkoumají, jestli stanice obsluhuje všechny relevantní minority, tedy -náctileté, důchodce, Turky atd. a jak naplňuje zákon, který jí předpisuje rozsah veřejné služby. Volí ředitele a zvláštní dozorčí rada složená z odborníků kontroluje rozpočet. Poplatky se navyšují automaticky podle toho, o kolik procentních bodů se navýšily vstupy, Bundestag je schvaluje jen formálně, podobně jako členy rady, které navrhují zase zákonem vyjmenované instituce. Za kvalitu pořadů a sledovanost je zcela a výlučně zodpovědný intendant, tedy generální ředitel a za obsah příslušní šéfredaktoři, rada se k těmto věcem nevyjadřuje. Největším nedostatkem ve vztahu k České televizi jsou tedy nepřesné zákony a jejich nahodilý a vágní výklad, který se dá každou chvíli jinak zneužít. Stačilo by, kdybychom německý model přejali důsledně (po roce 1989 to nešlo, ještě u nás neexistovaly nadace, občanská sdružení a nebyly konsolidované univerzity a církve) a k většině problémům by už nemuselo docházet. U nás zatím, jak je vidět, hlavně chybí k takovému kroku politická vůle. Chaos politikům vyhovuje a Českou televizi a Český rozhlas mají jako svá rukojmí.
Autor je novinář a spisovatel.
