Pro někoho je to možná jen další důkaz toho, že islám je zlý. Ale důkaz kulhá - pach zuhelnatělých těl heretiků je i naší vlastní minulostí, a přesto položilo křesťanství přinejmenším podstatnou část základů, na kterých stojí naše dnešní civilizace. Ta civilizace, která se cítí podobnými případy pobouřena a znechucena.
Pro někoho je to možná jen další důkaz toho, že všechna náboženství jsou opiem zbavujícím lidstvo soudnosti. Ale za militantními ateisty zůstaly hromadné hroby ještě daleko hlubší, než jaké vykopal náboženský fanatismus. Krutosti se dají páchat ve jménu jakékoliv rozdílnosti - jazyka, barvy pleti, politického přesvědčení.
Byli bychom prostě rádi, kdybychom mohli dokázat, že na vině jsou oni. Přitom není důležité, kdo jsou oni - hlavně když to nejsme my. Jenomže každá hranice mezi my a oni je umělá a každý si ji narýsuje tam, kde se mu to zrovna hodí. Stejně jsme to nakonec my, lidské bytosti.
Jednačtyřicetiletý Abdul Rahman se odmítá vrátit k víře svých předků a hrozí mu za to smrt. Poprvé jsem tu zprávu slyšel v pondělí v rozhlase a zněla jako třesknutí oceli o ocel. Jako když se srazí obnažené břity hodnot starých jako lidstvo samo. Hodnot, které považujeme za dobré, ale které najednou stojí proti sobě. Právo věřit a právo pochybovat. Věrnost a svoboda. Lidský život a to, co jej přesahuje.#reklama
Abdula Rahmana nebude soudit islám. Bude stát před soudcem vážícím nesmiřitelný střet hodnot. Tak jako jej čas od času musí vážit každý z nás. A většina z nás nemá to štěstí, že by k nám přistoupil Vševědoucí, vzal nás za ruku, dovedl k nahé Pravdě a ukázal nám na ni prstem. Ne, většina z nás to štěstí opravdu nemá.
A tak máme dvě možnosti - snadnou a těžkou. Ta snadná spočívá v tom, že najdeme proroka, který tu nahou Pravdu již spatřil. Proroka víry či ideologie, který ví, jak má svět vypadat a který to vyřeší za nás. A nebo už vyřešil, jednou provždy. Strašně se nám v té chvíli chce zapomenout na to, že každý prorok se narodil z lidské matky. Plakal, když ho bolelo bříško, protože měl větry. Plakal, když se mu zdál ošklivý sen a neutěšil se, dokud ho někdo nepochoval v náručí. Plakal, protože byl člověk, jako jsme my.
Tak zbývá ta druhá cesta. Cesta k vlastnímu svědomí. Poctivá snaha položit na misku vah všechno, co vím. A pak se zeptat: je správné, aby Abdul Rahman zemřel? Jistě bychom měli chtít slyšet odpověď kupříkladu od muslimů, kteří s námi sdílí naši civilizaci. Ale měli bychom ji slyšet i od svých sousedů. Je správné, aby zemřeli ti, kteří odpadnou od naší víry? Kteří zradí náš národ, naši rasu a naše politické přesvědčení? A především si na to musíme odpovědět každý sám.
Takže za mě: Ne, Abdul Rahman nemá zemřít. Jednak proto, že by mu bylo ublíženo. A jednak proto, že by tím bylo ublíženo islámu. Obojí je špatně.
Autor je ředitel Městské knihovny v Praze
