Martin Palouš Martin Palouš | Komentáře
29. 3. 2022 6:30

Tři obrazy Madeleine Albrightové

Při loučení s dámou, díky níž dnes Česko žije v bezpečí, je třeba pamatovat i na to, čeho se vždy bála. Na tupou přizpůsobivost a nezájem myslet. A na to, co z obojího pramení.
Foto: ČTK

Když mi čtvrtou březnovou středu po poledni telefonoval blízký spolupracovník Madeleine Albrightové, aby mi sdělil smutnou zprávu, že právě zemřela, chystal jsem se k natáčení přednášky o pojmu totalitarismu do projektu Evropa, ve které chci žít. Evropa 2050.

Měl jsem proto před sebou texty, které jsem dosud na toto téma publikoval a snažil se uspořádat své myšlenky tak, aby mé sdělení obecenstvu, jehož životní zkušenost je pochopitelně dosti odlišná od toho, jak jsem se s fenoménem totalitarismu setkal já, bylo, pokud možno, dostatečně srozumitelné a efektivní.

Přiznám se, že smrt Albrightové - s níž jsem se osobně velmi dobře znal a s jejímž odchodem jsem se v tu chvíli musel nějak vypořádat - mě poněkud vyvedla z míry. Současně mi ale připomněla elementární skutečnost eminentně se týkající mého tématu, z níž by měl po mém soudu vycházet každý, kdo se pokouší porozumět klíčovým pojmům současného politického myšlení. A kdo hodlá jejich pomocí zkoumat svět, v němž dnes žijeme a v němž v době, kdy my příslušníci starší generace zde již nebudeme, budou žít ti, kdo se na svůj aktivní vstup do politického života svých národních společností teprve připravují.

Nejsou to pouze jakési shora působící anonymní historické síly, které jej formují a o jeho historickém tvaru rozhodují. Jsou to konkrétní jednající lidé, kteří do něj svými činy vstupují a tak jej spoluvytvářejí. A je bezpochyby jasné, že právě Madeleine Albrightová, narozená jako Češka, dvakrát nucená ze své vlasti emigrovat a ve svých dvaceti letech naturalizovaná Američanka, jednou z takovýchto osobností byla.

Její smrt v požehnaném věku osmdesáti čtyř let jistě nejvíce zasáhla její rodinu a přátele, kteří se s ní v těchto dnech loučí. Pro nás všechny ale její odchod představuje i velkou výzvu. Dává nám úkol se po jejím dnes již ukončeném životním příběhu poohlédnout, posoudit jej ze svého odstupu a za "dar", který nám byl takto nabídnut, prostě Pánubohu poděkovat.

V posledních dnech jsem měl možnost si přečíst několik osobních vzpomínek na setkání s ní a snad nebudu nosit sovy do Athén, když si dovolím přidat i svoji drobnou retrospektivu složenou ze třech obrazů.

Obraz první

Seznámili jsme se za poněkud bizarních okolností, u příležitosti její návštěvy v Praze na podzim roku 1986. Já byl tehdy mluvčím Charty 77 a ona působila jako profesorka na Georgetown University ve Washingtonu, současně byla angažovaná také jako zahraničněpolitická poradkyně v Demokratické straně - v té chvíli jsoucí v opozici vůči republikánské Reaganově administrativě.

V Praze spolu s ní tehdy pobýval i republikánský senátor z Jižní Dakoty Larry Pressler, který měl v úmyslu se v rámci své oficiální návštěvy, organizované v rámci takzvaného helsinského procesu americkým velvyslanectvím, setkat nejen s vládními činiteli, ale také s "disidenty". Proto také jsem byl se svými kolegy mluvčími Annou Šabatovou a Janem Šternem pozván na snídani do bytu politického rady amerického velvyslanectví.

Když jsem dorazil, ukázalo se, že jsem jediným českým účastníkem tohoto plánovaného setkání, protože oba další pozvaní "disidenti" byli nuceni zůstat doma, blokováni, jak se to občas tehdy stávalo, agenty státní bezpečnosti. Senátor Pressler se rozhodl ukázat svoji solidaritu s československými bojovníky za lidská práva tím, že se pokusí policejní blokádu prorazit a navštívit je v jejich domovech.

Nakonec nejen on, ale také náš hostitel a ostatní američtí diplomaté vyrazili na tuto dobrodružnou výpravu. Madeleine a já jsme tak v onom diplomatickém bytě zčistajasna osaměli. Vedli jsme pak spolu takový seznamovací rozhovor. Čas plynul a stále se nikdo nevracel. Zhruba po dvou hodinách, nemajíce žádné nové informace, jsme se rozhodli z bytu odejít. Když jsme ale sešli k hlavním domovním dveřím, zjistili jsme, že jsme uvnitř uzamčeni.

Naše konverzace pak pokračovala na schodišti onoho domu ještě asi hodinu a půl, než jsme byli nakonec navrátivším se americkým politickým radou osvobozeni a mohli jít po svých: já ke svým každodenním disidentským aktivitám, ona k dalšímu průzkumu tehdejší československé reality, která se právě díky helsinskému procesu a rostoucímu zájmu nejen amerických, ale i dalších účastníků tohoto sbližování států "s odlišným společenským zřízením" přece jen počala nenápadně proměňovat.

Obraz druhý

K našemu druhému setkání pak došlo na počátku roku 1990, tedy za radikálně změněných okolností. V druhém lednovém týdnu jsme spolu s Ivanem Havlem, bratrem čerstvě zvoleného československého prezidenta, vyrazili jako zástupci Občanského fóra na jakousi průzkumnou cestu přes Atlantický oceán.

Američané, zejména naši přátelé mezi nimi, byli pochopitelně silně zvědaví na to, co se to u nás vůbec děje a jaké důsledky z toho lze očekávat. A tak jsme jako dva sametoví revolucionáři za logistického přispění americké ambasády odletěli jednoho rána z pražského ruzyňského letiště a po přestupech ve Frankfurtu a Londýně jsme pozdě večer přistáli na letišti JFK.

Poté, co jsme absolvovali první, zhruba týdenní seznamovací kolečko v New Yorku, kde nás naši staří američtí známí vodili tak trochu jako medvědy na řetězu, ukazovali svým přátelům a známým a nutili nás odpovídat na otázky, na které jsme jen stěží mohli nějakou rozumnou odpověď dát, jsme dorazili do Washingtonu, kde se pochopitelně opakovalo totéž. Zda jsme tam ve víru všech těch tehdejších akcí a setkání s představiteli amerických politických kruhů na sebe s Madeleine také narazili, si bohužel přesně nepamatuji.

V každém případě jsme ale spolu intenzivně komunikovali v Novém světě jen o pár týdnů později, když jsem do Spojených států dorazil podruhé: jako člen trojčlenného týmu připravujícího oficiální návštěvu prezidenta Václava Havla a jeho delegace, která se pak odehrála v únoru onoho roku, kdy byly položeny základy obnovenému, pro náš přechod od totalitarismu k demokracii klíčově důležitému transatlantickému partnerství; kdy se prezident Václav Havel setkal v Bílém domě s prezidentem Bushem a pronesl zásadní projev před oběma komorami Kongresu Spojených států.

O této návštěvě již hovořili a psali mnozí její další účastníci, takže se nechci opakovat. Přidám jen poznámku k tomu, na čem jsme se já a Madeleine speciálně podíleli: na přípravě doprovodného programu, který byl ve Washingtonu zorganizován pro značně rozsáhlou, různorodou, a tudíž i těžko zvladatelnou - jak si Václav Havel přál, pestrost "sametové revoluce" odrážející - československou delegaci. Byl zde totiž určitý politický problém, jehož důležitost jsem si jako člověk neznalý amerického politického prostředí vůbec neuvědomoval a pomoc Madeleine v jeho řešení málo doceňoval.

U moci byla stále ještě republikánská administrativa, a tak Demokratická strana, v čele jejíhož "národního institutu" (NDI) Madeleine stála, se musela smířit se skutečností, že nemůže v rámci programu oficiálního hrát než druhé housle. A NDI se pod jejím vedením své příležitosti zhostil skvěle. Uspořádal pro nás řadu setkání a školení, umožnil navázat důležité kontakty, které nám nejen pomohly lépe se zorientovat v nové situaci, ale ukázaly se později jako klíčové na naší právě nastoupené cestě od totalitní diktatury k obnovované demokracii.

Základní poselství, které jsme takto zásluhou Madeleine ve Spojených státech přijali, bylo zřejmé: obě velké americké politické strany stály jednoznačně za námi a byly připraveny se stát i přes své vnitřní politické spory a odlišné ideologické perspektivy našimi společnými podpůrci, rádci a pomocníky. To bylo ostatně potvrzeno v červnu onoho roku, kdy se prvních svobodných československých voleb po pádu komunismu zúčastnili jako mezinárodní pozorovatelé i dva Američané: Madeleine Albrightová jako prezidentka NDI a senátor John McCain, prezident ekvivalentního Mezinárodního republikánského institutu.

Obraz třetí

V roce 1998 jsem byl prezidentem Václavem Havlem požádán, abych přijal nabídku tehdejšího nového ministra zahraničních věcí Jana Kavana vrátit se v pozici náměstka do Černínského paláce. Madeleine tehdy působila v Clintonově administrativě rovněž jako šéfka diplomacie - a jak vzpomínají mnozí, bylo to i její zásluhou, že proces přijímání České republiky do NATO, spolu s Maďarskem a Polskem, byl v tu chvíli již ve své finální fázi. To, co ale dalo znovu dohromady nás dva, nebyla jen transatlantická bezpečnostní problematika, nýbrž také kubánská rezoluce. Tu v tehdejší ženevské Komisi pro lidská práva do té doby každý rok navrhovaly Spojené státy, kritizovala jejich neutěšený stav na ostrově, zejména systematické pronásledování a zavírání kubánských disidentů.

V roce 1998 ovšem Spojené státy v závěrečném hlasování o kubánské rezoluci prohrály - příčinou byla zjevně skutečnost, že novým členem tohoto tělesa Spojených národů se stala Jihoafrická republika, jejíž prezident Nelson Mandela udržoval s kubánským vůdcem Fidelem Castrem velmi přátelské vztahy - a v tu chvíli to vypadalo, že tato věc byla ke Castrově spokojenosti definitivně vyřízena a že kritici kubánského autoritářského režimu prostě v rámci multilaterálních vztahů ostrouhají.

Na mě se ovšem jako na novopečeného náměstka, v jehož portfoliu byla i lidská práva, obrátili jejich kubánští obhájci s žádostí, aby se Česká republika, která tehdy byla též členem příslušné komise, pokusila takříkajíc vrátit míč do hry a rezoluci znovu navrhnout a prosadit. Já na to bez jakéhokoliv zaváhání přikývl, přesvědčil svého šéfa, že to máme udělat, získal podporu prezidenta Havla - aniž bych ovšem v tu chvíli tušil, do jakého diplomatického dobrodružství jsem takto českou diplomacii uvrtal.

Potíž byla totiž v tom, že americký, evropský a latinskoamerický pohled na věc se dosti lišil, a zejména pokud šlo o souvislost mezi kubánským dodržováním lidskoprávních závazků a americkou ekonomickou politikou vůči Kubě, byl přístup těchto tří stran úplně protichůdný. Jako vedoucí české delegace jsem se ocitl v jakémsi věčně bouřlivému "bermudském trojúhelníku", v němž našemu malému diplomatickému člunu, na jehož posádce bylo text rezoluce vyjednat, hrozilo rychlé ztroskotání.

Ze všech sil jsme bojovali proti velmi efektivní, dobře zorganizované a po celém světě působící kubánské diplomacii. A nakonec se stal malý zázrak. Naše argumenty opírající se o autoritu českého prezidenta Václava Havla a naše zkušenosti z dob Charty 77 se ukázaly dostatečně silné k tomu, aby transatlantické rozpory v kubánské otázce překonaly. Díky citlivému balancování mezi nesouhlasnými stanovisky a stálým připomínáním důležitosti mezinárodní solidarity v této věci se nám nakonec - ke všeobecnému překvapení - rezoluci podařilo prosadit.

V průběhu vyjednávání jsem s americkou delegací, jejíž zásadní pomoc při získávání potřebného počtu hlasů jsme nutně potřebovali, absolvoval i řadu dosti ostrých střetů. Co se asi dělo v těch dnech ve Washingtonu, jaké asi depeše a instrukce odtamtud přicházely do Ženevy při rozhodování o dalším postupu americké delegace, říkám si nyní - a nemám odpověď. Ve finále se ale vše v dobré obrátilo a já jsem pocítil velkou radost a velké zadostiučinění, když mi Madeleine bezprostředně po přijetí kubánské rezoluce z amerického ministerstva zahraničí do Ženevy zavolala, uznala správnost našeho pohledu a ze srdce poděkovala.

Ohlédnutí

Jak toto píšu, hlavou mi ovšem jdou i další a další vzpomínky na ni - při svém působení na velvyslanectví ve Washingtonu (2001-2005), na Stálé misi v New Yorku (2006-2011) či v posledních víc než deseti letech, kdy pracuji jako ředitel Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě. Mám před sebou scény oficiální, polooficiální či ryze přátelské, ba soukromé, zejména z doby, kdy Václav Havel již byl prezidentským důchodcem a Washington i New York patřily mezi jeho oblíbené destinace.

Přímo nyní vidím scénu, jak se Madeleine tváří ustaraně, když u něj byla v květnu 2010 v newyorské nemocnici Mount Sinai, poté co utrpěl mrtvičný záchvat a ocitl se v bezprostředním ohrožení života. A pak, jak se naopak směje a tančí na večírku, který následoval o pár týdnů později ve Filadelfii v divadle Wilma po premiéře Havlova posledního dramatu Odcházení.

Ale abych se vrátil k tomu, čím jsem začal. Madeleine Albrightová byla velká žena, která měla odvahu vystavit se bouřím tohoto světa a vstoupit do jeho dějin. Její životní příběh se nyní uzavřel a lze s jistotou říci, že to byl příběh dobrý a silný.

K opravdu komplexnímu zhodnocení jejího díla a jejího diplomatického působení po mém soudu ještě neuzrál čas. K tomu jistě ještě bude mnoho příležitostí a budou mnozí, kteří se tohoto důležitého úkolu chopí. Je jen jediná věc, které je třeba se dnes, kdy na ni vzpomínáme, vážně obávat: nezájmu o věci, jimiž se Madeleine Albrightová po celý život s profesionalitou a hlubokým přesvědčením zabývala. Tupé přizpůsobivosti a odmítání myslet, které vytvářejí živnou půdu pro totalitarismus, s nímž byla v životě konfrontována a s nímž až do posledního dechu bojovala.

Madeleine, díky za vše a odpočívej v pokoji!

Autor je diplomat, pedagog a překladatel.

Video: Nebýt Madeleine Albrightové a Havla, máme dnes Putina v obýváku, říká Kolář

Moc bych si přál mluvit s ní o tom, co se teď děje. Vždy viděla za dva rohy. Bude nám chybět. | Video: Michael Rozsypal
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 41 minutami

Hlavním problémem v Cermatu byly pracovní dohody se zaměstnanci

Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat), jehož ředitelku Michaelu Kleňhovou v úterý ministr školství Petr Gazdík (STAN) odvolal, se podle kontroly ministerstva financí dopustilo šesti různých prohřešků. Uvádí to Seznam Zprávy, které mají k dispozici protokoly z kontroly. Hlavním problémem se ukázalo uzavírání pracovních dohod na stejnou činnost s kmenovými zaměstnanci. Cermat tak měl podle kontrolorů zcela zbytečně vynaložit 4,7 milionu korun, navíc naprosto selhala kontrola, píše server.

Kontrola v organizaci zajišťující průběh jednotných přijímacích a maturitních zkoušek se konala od loňského listopadu do letošního ledna. Z dokumentů vyplývá, že nešlo o jedno selhání, ale systém, jakým způsobem příspěvková organizace ministerstva školství navyšovala platy svých zaměstnanců. Kontroloři zjistili, že vedle hlavního pracovního poměru měly sjednanou ještě pracovní dohodu téměř tři čtvrtiny zaměstnanců Cermatu, konkrétně 64 z celkem 89 pracovníků, uvádí server.

Zdroj: ČTK
před 41 minutami

Česko v pátek navštíví britská ministryně zahraničí Trussová. Zúčastní se akce k 80. výročí operace Anthropoid, bude jednat s Lipavským

Zdroj: ČTK
před 47 minutami

Sdružení CZ.NIC ve středu přestalo blokovat sedm dezinformačních webů

Internetové sdružení CZ.NIC ve středu odblokovalo sedm dezinformačních webů, jejichž domény s koncovkou .cz znepřístupnilo 25. února v souvislosti s válkou na Ukrajině. Weby už podle sdružení nepředstavují hrozbu. Osmý web Aeronet.cz zůstal nepřístupný, protože nemá v registru uvedené správné údaje o držiteli. Oznámil to mluvčí CZ.NIC Vilém Sládek.

Hlavním cílem tohoto opatření v době zahájení agrese Ruské federace bylo podle Sládka omezit šíření nepravdivých a zavádějících informací v on-line prostoru, které se snažily relativizovat, ospravedlňovat či schvalovat agresi. V současnosti již tyto weby podle něho nepředstavují z tohoto pohledu hrozbu.

Sdružení by weby dále blokovalo jen v případě, že by k tomu dostalo příkaz soudu, Policie ČR nebo jiného kompetentního orgánu státu. "Protože žádné takové rozhodnutí zmíněných orgánů sdružení CZ.NIC neobdrželo, bylo dnes do zóny vráceno sedm jmen domén dezinformačních webů. Osmé jméno domény, konkrétně Aeronet.cz, nesplňuje pravidla registrace jmen domén, a to v tom smyslu, že nemá v registru uvedené správné údaje o držiteli," uvedl mluvčí.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

U Tuniska ztroskotala loď s migranty. Pohřešuje se 76 lidí

Šestasedmdesát lidí je pohřešováno poté, co ve středu u tuniských břehů ztroskotala přeplněná loď s migranty, píše agentura Reuters s odkazem na představitele Mezinárodní agentury pro migraci (IOM). Zachráněno podle téhož zdroje dosud bylo 24 osob.

Loď podle zástupce IOM vyplula z okolí města Zuára na severozápadě Libye a ztroskotala poblíž Sfaxu, což je druhé největší tuniské město. Libye je častým místem, odkud se čluny s uprchlíky vydávají do Evropy. Míří tam především lidé ze subsaharské Afriky.

Do Itálie se loni z Libye nebo Tuniska dostalo zhruba 121 tisíc běženců, o rok dříve jich bylo asi 95 tisíc. Téměř 2000 uprchlíků v roce 2021 ve Středozemním moři zahynulo, což je více než v roce předchozím, kdy bylo zaznamenáno 1401 úmrtí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy