Donald Trump veřejně zauvažoval, jak by bylo možné zastavit Hillary Clintonovou. Konkrétně v případě, kdy by chtěla jmenovat takové soudce nejvyššího soudu, kteří by mohli změnit dodatek ústavy o právu vlastnit zbraň. „Mohlo by to jít, když druhý dodatek (právo na držení zbraně, pozn. red.) uplatníte,“ pravil Trump na volebním shromáždění ve Wilmingtonu v Severní Karolíně. Nejen Trumpovi zavilí kritici to pochopili tak, že „uplatněním práva držet zbraň“ de facto ponouká k odstranění své protikandidátky.
Agentura AP uvedla, že výroky vyvolaly otázky, zda Trump chtěl navrhnout, aby majitelé zbraní vzali věci do vlastních rukou, nebo jenom poukazoval na vliv lobby příznivců zbraní (což je jeho verze, prý měl na mysli pouze jejich voličskou sílu).
Nejpravděpodobnější interpretací je, že Trump se, jako už mockrát, ve světle ramp prostě neudržel a přitlačil na pilu. V atmosféře, kdy spolu se svými fanoušky na mítincích volá „dejte ji pod zámek“, myšleno Clintonovou, by to byl přirozený vývoj. Krok dál.
To nám zní povědomě. Na setkání s občany v Tišnově Miloš Zeman vytyčil dvě cesty, jak se zbavit politika (odpovídal na dotaz, který se týkal Bohuslava Sobotky): demokratickou, to jsou volby, nedemokratickou, to je kalašnikov. (Smích a potlesk z publika.)
Záliba v senzačních nevkusných výrocích není to jediné, co mají Trump a Zeman společného, ale zpět do Ameriky: je přece jen rozdíl, když téma takto zvedne český prezident, anebo prezidentský kandidát v zemi se suverénně nejvyššími statistikami držení střelných zbraní a jejich obětí na světě.
Za rok 2015 bylo ve Spojených státech napočítáno 372 případů střeleb, které si vyžádaly čtyři a více mrtvých (včetně pachatele). 64 případů střelby na školách. Střelnou zbraní zahynulo 13 286 lidí (čísla jsou ze začátku ledna 2016, čili ta konečná budou o něco vyšší). V počtu vražd střelnou zbraní na 100 tisíc obyvatel překonávají Spojené státy Velkou Británii zhruba třicetinásobně. A tak dále.
V takových poměrech by měl politik Trumpova – ať chceme nebo ne – významu vyvažovat každé slovo o použití zbraní plíškem na lékárnických vahách. A když není jasné, jak to vlastně myslel, tak je vlastně jedno, jestli má být v akci zbraň jako zbraň, anebo zbraň jako volební hlas. Je to zatraceně vážná věc, než aby se o ní mohlo v euforii na mítinku plácat, k mobilizaci a uspokojení příslušné masy.
Jenže Trump i Zeman, když vidí publikum a větří příležitost, neodolají a „rozjedou to“. To je jejich letora. A ohlas, který cítí, představuje jejich politické palivo.
Už to, že se dá Trumpův výrok vyložit dvěma způsoby, je ve Spojených státech katastrofa. Po unii se (snad víc než kde jinde) pohybují pošuci, u kterých z různých důvodů přichází v úvahu, že zmáčknou spoušť. Labilní, zmatení a pomatení, frustrovaní, toužící po slávě. Příkladů z americké historie a dokonce politiky jsou desítky. Masakr v klubu v Orlandu nebo vraždu zpěvačky Grimmie přímo na autogramiádě máme ještě v dobré paměti.
Říct o Trumpovi, že se chová nezodpovědně, je za těchto okolností slabé slovo. Útěcha, že kdyby se dostal do Bílého domu, tak přestane vyvádět a ubere plyn, je lichá. Zemanovi se to taky nestalo. Jenže Američan má navíc k dispozici jaderný kufřík.
Lékař a bloger Jan Hnízdil už nějakou dobu rozvíjí úvahy o tom, jak bránit psychicky narušeným osobnostem, aby se prosadily do vysokých pater politiky. Vždycky to vypadalo jako teorie, a vždycky se dalo spoléhat na demokratický filtr, který takové postavy v politické soutěži včas eliminuje. V souvislosti s Donaldem Trumpem ale problém nabývá na mrazivé aktuálnosti. Hraje se o funkci hlavy nejmocnějšího státu světa.
Nejlepší léčbou je prevence, píše Hnízdil, opatření směřující k tomu, aby se duševně chorý, opilec nebo psychopat do vedoucí funkce nedostal. Psychiatr David Owen navrhuje, aby se každý uchazeč o vedoucí funkci dobrovolně podrobil nezávislému vyšetření. To se týká nejen tělesného stavu. V USA takový test, business-scan, běžně používají velké firmy a státní instituce. Hodnotí se v něm struktura osobnosti, zvládání emocí, schopnost týmové spolupráce a vědomí společenské zodpovědnosti. Uchazeč výsledek testu předkládá zaměstnavateli, v případě politika voličům. Jestliže mohou znát údaje o krevním tlaku a hladině cholesterolu, měli by být seznámeni i s duševním stavem a charakterem kandidáta. Nezávislý kontrolní orgán zůstává v pohotovosti i během výkonu funkce.
A také: Je pozoruhodné, že v lékařském konziliu jsou specialisté na plíce, srdce, ledviny i palec u nohy, avšak chybí psychiatr a psycholog. Ani prezident přece není imunní proti duševním chorobám, může u něj propuknout psychóza, toxikománie nebo se rozvinout porucha osobnosti. Demokratické mechanismy státu s takovou situací nepočítají. Přitom není výjimečná. Bývalý ministr zahraničí Velké Británie a původní profesí psychiatr David Owen v knize Nemocní u moci uvádí, že 49 % prezidentů USA prošlo v životě vážnou duševní nemocí, během výkonu funkce pak 29 %. Roosevelt a Johnson trpěli bipolární afektivní poruchou, Coolidge a Hoover depresemi, Bush junior a Nixon závislostí na alkoholu.
Jediným nástrojem, jak prezidenta Spojených států zbavit úřadu, je impeachment, který ale počítá jen se zločiny, jejich vyšetřením a příslušnou obžalobou. Neboli pokud by se ukázalo, že prezident je na hraně svéprávnosti, musel by odstoupit dobrovolně, nebo napřed něco provést. Sesadit ho ze zdravotních důvodů nelze.
A kandidáta, i když dělá psí kusy, to už teprve ne. Republikánská nominace platí.
