Často se mluví o tom, že smyslem školy je mimo jiné v dětech probudit kreativitu. K tomu jsou ovšem nezbytně potřeba i schopní a tvořiví učitelé. Jedním z přínosů doby koronavirové je právě fakt, že kreativitu učitelů, jejich vedení, ba celých škol, drsně testuje. Nevím, jestli někdo ten nekompromisní test vyhodnotí, až výuka doma skončí. A jestli to vůbec půjde. Ale rozhodně by analýza toho, jak která škola v krizi fungovala, co byla schopna naučit, jak s dětmi a rodiči spolupracovala, stála za pokus.
Na situaci, kdy byly školy zavřeny a děti zůstaly doma, nikdo nebyl připraven. Ústavy se pak ihned rozdělily na ty "onlajnové" (ať už suverénně, nebo na koleni) a na ty předpotopní, nebo přesněji předkoronavirové. Rozdíly jsou podle expertů až brutálně velké. Někde v onlajnu plavou snadno, jak žáby v rybníku. Jinde zatuhli paralyzováni neznámým stavem, neumějí, reagují postaru, maximem je pro ně tak leda vypotit mail s úkoly.
Vina neleží jen na školách a učitelích. Už před týdnem upozornila Učitelská platforma (profesní sdružení kantorů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se pokoušejí zlepšit podmínky práce učitelů a kvalitu výuky), že přechod do onlajnu mohl vypadat jinak, kdyby vláda naplnila "Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020". Přijala ji před šesti lety a, jak napsala platforma, "zůstala ovšem jen na papíře, a tak nyní desetitisíce učitelů tápou, jak se se současnou situací vyrovnat". Tohle by měli rodiče dětí vědět, když školy kritizují, že dělají málo.
Odborníci na školství mnohé školy chválí, dokonce i obdivují za to, jak pružně učitelky a učitelé zareagovali. Lehčí situaci mají střední školy, jejich žáci už dávno žijí onlajn. A o něco lépe jsou na tom taky kantoři, kteří vyučují na druhém stupni základních škol. Už žáci šestých tříd jsou zdrcující většinou na počítači zběhlí. Velmi náročný je první stupeň, výuka pro první až pátou třídu.
Rodiče malých dětí tady musí spolupracovat, asi méně, pokud vůbec, u páťáků, ale čím níž, tím víc to závisí na nich. Díky krizi mají náhle nečekanou šanci nahlédnout do útrob učitelského řemesla.
Taková hodina angličtiny pro třetí nebo čtvrté třídy, to musí být překvapení. Pokud kantorka vyučuje přes internet naživo, najednou máma či táta vidí, jak je těžké udržet pozornost žáčků, jak jsou děti neustále rozptylovány, neposlouchají, vyplazují na sebe jazyky a dělají dlouhý nos, blbnou, odcházejí pryč, mluví. A to spolu nesedí ve třídě. Stejně v dalších předmětech.
Jak ho mám udržet u obrazovky, paní učitelko?
Reakce rodičů bývají protichůdné. Jedni toho chtějí "méně a jindy než dopoledne", nestíhají být s dětmi u počítače, pokud je učitel onlajn, nemají doma dost notebooků, musí se o ně s holčičkami a kluky dělit. Druzí toho chtějí "víc a přesněji", a hlavně aby s tím sami neměli moc práce.
Netuší, jak náročné je během dvou tří dnů z gruntu překopat výuku, přejít na internet, nebo dokonce učit živě. Zdaleka ne všichni učitelé ovládají třeba Google nástroje, všecko se musí rychle naučit, navíc jsou závislí na kvalitě domácího internetového připojení. Při živé výuce jim spojení často padá, malé děti tápou, rodiče taky.
Mnoho kantorek vyučuje, a přitom má doma vlastní malé děti, se kterými se taky musí učit. Dělí se s nimi o svůj notebook. K tomu vaří, nakupují, starají se o rodinu. Mohly zůstat doma, právo na to mají, ale učí dál, protože si uvědomují, jak moc je teď jejich žáci potřebují. Učitelky a učitelé, kteří i v nouzovém stavu opravdu učí, mají mnohem víc práce. Museli změnit svoje návyky, styl, učit po internetu je úplně jiné než stát před dětmi ve třídě.
Více kantorů třeba i na sociálních sítích při celostátní karanténě říká, že "je to výzva" a že se "musí učit spoustu nových věcí". Bylo by fajn, kdyby to rodiče vnímali a ocenili. Jak už bylo řečeno, ne všude to funguje. Úřady, pod něž školy spadají, ministerstvo, ale hlavně sami rodiče mají najednou šanci vidět, jak dobrou, schopnou, nebo jak špatnou, neschopnou školu jejich děti navštěvují.
I pro rodiče je to těžká doba. Pokud pěstují pohodlnou "volnou výchovu", pokud děti v podstatě nevychovávají a všecko jim dovolí, aby měli pokoj (nebo "aby posilovali jejich sebevědomí"), pak si sami na sebe upletli bič a teď jsou jím biti. Najednou jejich "free" potomky nemá na krku učitel, ale oni sami. Musí je udržet u obrazovky, sami se s nimi musí mnohem víc učit, nebo by to aspoň měli dělat.
I pro rodiče se stal nouzový stav testem. Ani ne tak kreativity, testována je jejich výchova. Jak uspěli, vidí sami. Často to vidí i učitelé, mámy a tátové se na ně obracejí: "Jak ho mám donutit, aby dával pozor?" A to onlajn hodina trvá obvykle jen 30 minut.
Celé to mohlo běžet hladce, kdyby ministerstvo školství nenechalo Strategii digitálního vzdělávání z valné části jen na papíru. V pondělním projevu k národu premiér Babiš poděkoval kdekomu, zapomněl však na kantory, kteří se u nás netěší velké prestiži a jsou stále finančně podhodnoceni. Právě pro ně se přitom zavření škol stalo největší zkouškou jejich umu a schopností od revoluce. Mnozí uspěli. Jiní propadli.
