Pláč nad odchodem "velikého člověka" - jak zesnulého charakterizoval jeho veřejný hlas Vladimír Mlynář - v minulých dvou dnech prokládaly šokující výbuchy nenávisti. Ve veřejném prostoru se strhla bitka o to, jak "veliký" vlastně Petr Kellner byl. Nikoli snad osobně - o tom mohou mluvit jen ti, kteří se s ním opravdu znali. Souboj se svádí o jeho rozměr společenský, protože zemřelý byl přece jenom "nejbohatší Čech".
V přímém přenosu sledujeme krádež osobní smrti člověka, údajně ve veřejném zájmu. Pieta, která se obvykle vyžaduje a je jedním z definičních znaků "slušných lidí", je najednou přehlížena. Jako by měla ustoupit jakémusi "vyššímu cíli", jímž je v tomto případě odhalení nebožtíkova významu pro společnost.
Špína, nebo zlato
Všichni, kteří teď na odhalování velikosti či malosti zemřelého miliardáře s takovou vášní pracují, svým obdivem i nenávistí přiznávají jediné - postava úspěšného podnikatele - a jeho peníze - se jim staly fetišem. Fetišem kapitalismu, jenž je pro jedny jediným férovým systémem, který přináší zisky talentovaným a pracovitým, pro druhé naopak úhlavním nepřítelem sociální spravedlnosti. Ať v Petru Kellnerovi pro jedny zemřel veřejný hrdina, či pro druhé nepřítel - jde jen o dvě strany téže fetišistické mince.
Zesnulý se pro ně změnil v komoditu, s níž obchodují ve veřejné debatě. Jeho smrt ji má aktualizovat, dodat jí na intenzitě a naléhavosti. Nepochybně mnohovrstevnatý člověk se rychle stává figurou s pouhými dvěma janusovskými tvářemi. Pro jedny je posvátným bojovníkem kapitálu, pro druhé jeho velkým spoluviníkem. Jedno vylučuje druhé, nemůže v sobě mísit lidskost i bezohlednost zároveň, tak jako my běžní lidé. Nejbohatší nikdy nesnese střed: buď špína, nebo zlato. Stává se součástí ideologického souboje - jeho život je nejen interpretován, ale mysl řady lidí jej zjevně vnímá jako centrální figuru celého českého politického systému. Jako slunce, kolem něhož se všechno otáčí.
Kapitalismus s lidskou tváří
Proměnou Petra Kellnera v žolíka, s nímž se usilovně přebíjíme ve veřejné debatě, ovšem samozřejmě kapitalismus ani nezachráníme, ani se ho nezbavíme. Možná by nám ale všechny ty úvahy o moci peněz, jejichž kumulace má vždy ambivalentní hodnotu a jež teď tak brutálně rámují naše vnímání smrtelné nehody, nakonec přece jen mohly být k něčemu dobré. Pokud nás tedy přimějí k přemýšlení. Třeba tak, jako se o to pokouší poradce francouzského prezidenta, ekonom Phillipe Aghion.
Tento bývalý člen komunistické strany došel svého času k závěru, že socialismus neposkytuje dostatek inovativní energie na to, aby vyživoval stále narůstající lidskou komunitu a její potřeby. Obrátil se proto k Schumpeterovi - a dnes nabízí k diskusi tvořivě-destruktivní koncept "kapitalismu s lidskou tváří".
Je to na první pohled obludný hybrid, proč by ale neměl stát alespoň za vážnou debatu? Ostatně cokoli slibuje být produktivnější než donekonečna opakovaná snaha v politické rozpravě zabít svého veřejného nepřítele a naleštit vlastního světce.
Vypjaté reakce na tragickou smrt Petra Kellnera varují: jednou někdo může totéž udělat s kýmkoliv - dnes s nejbohatším člověkem, zítra s největším idealistou. Není tedy nakonec lepší, přiznáme-li živým i mrtvým právo na to, zůstat jako Janus - celý, někde uprostřed mezi svými dvěma vyhraněnými tvářemi?