Analytik Milan Kruml pro Aktuálně.cz píše o tom, jak se teroristům daří zapojovat do svých plánů svobodná média. Mohl by si Usáma bin Ládin přát víc?, ptá se deset let po 11. září.
Viděno zpětně, světová média Usámu bin Ládina rozhodně nezklamala. Po útocích z 11. září se chovala tak, jak zřejmě předpokládal, a navíc mu poskytla i množství nečekaných bonusů.
Říkat o atentátech na World Trade Center a Pentagon, že změnily svět, je sice klišé, nicméně do značné míry je takový názor opodstatněný. Média se možná nezměnila, ale zato ukázala, jak jsou manipulovatelná a jak nebezpečné je nekritické vnímání všeho, co příjemcům předkládají.
Teroristický útok pozbývá smyslu, pokud se o něm nedozví veřejnost. Jeho hlavním cílem není zabít co nejvíc lidí nebo způsobit co největší materiální škody, ale vyvolat chaos, strach a pocit bezmoci. Už desítky let organizátoři takových aktů rozpracovávají také s nimi spojené mediální strategie. Za posledních čtyřicet let se tomuto tématu věnovala i řada teoretických prací - v téměř každé studii věnované terorismu jsou například citovány závěry Alexe P. Schmidta, Janny de Graafa a Alberta J. Jongmana, kteří v osmdesátých letech zkoumali, jak teroristé využívají masová média k posílení efektu jejich akcí. Už v sedmdesátých letech politolog Brian Michael Jenkins srovnal pozoruhodnou podobnost teroristického útoku s divadelním představením - tedy s inscenační formou, která vyhovuje při pokrývání takové události především televizi.
Také způsob, jakým Al-Káida zaútočila na newyorské mrakodrapy, ukazuje, jak důležitá pro ni byla mediální strategie. Druhé letadlo narazilo do World Trade Center (WTC) necelých dvacet minut po prvním - tedy v době, kdy už na místě byly početné televizní štáby, které vysílaly živě do celého světa. Světové obchodní centrum bylo vybráno mimo jiné i proto, že bylo známým turistickým objektem - v době útoku se kolem něj pohybovalo obrovské množství lidé s fotoaparáty a kamerami. (Bylo po deváté ráno - ideální čas pro turisty). Jejich prostřednictvím se šířila výrazně emotivně zabarvená svědectví - co do vlivu na diváky, posluchače či čtenáře nepoměrně účinnější, než je tomu v případě mediálních obsahů zpracovaných profesionálními novináři. Říká se tomu také citizen journalism.
O tom, že využití médií bylo pečlivě promyšleno a připraveno, svědčí ostatně to, co řekl na konci září 2001 Usáma bin Ládin v rozhovoru pro pákistánský deník Ummat: „Západní média jsou schopna vnést strach a bezmocnost do psychiky lidí v Evropě a ve Spojených státech. To znamená, že to, co nejsou schopni udělat nepřátelé USA, mohou dokázat jejich média."
Mlčení jako zbraň
Každá taková tragická událost vyvolává logicky obrovský hlad po informacích. Pokud možno co nejpodrobnějších a také co nejrychlejších. Stačí se podívat na tištěná média v prvním týdnu po útocích - najdeme stovky stránek plných často nepodstatných podrobností, spekulací a také omylů. Snaha naplnit očekávání čtenářů vedla k tomu, že se každá nejasnost, každé zaváhání úřadů posunuly do roviny něčeho zásadního. To automaticky posilovalo přesvědčení, že je něco zatajováno, že existuje významná část informací, kterou se nesmíme dozvědět.
Až do 11. září 2001 se novináři, zkoumající nějakou událost, především pokoušeli nalézt odpovědi na otázky: Co se stalo? Proč se to stalo? A co to znamená? Po teroristickém útoku na Spojené státy přibyla ještě další: Jak to bylo doopravdy?
Pokud někdo hledá na poslední otázku odpověď, má k dispozici statisíce stránek na internetu, tisíce článků v novinách a časopisech a stovky knih, desítky televizních dokumentů. To není tak podstatné - z minulosti známe řadu konspiračních teorií, týkajících se vraždy J. F. Kennedyho, neidentifikovatelných létajících předmětů (UFO), smrti princezny Diany, Elvise Presleyho nebo přistání na Měsíci. Nikdy v minulosti ovšem jinému, než oficiálnímu vysvětlení, nevěřilo tolik lidí, jako tomu je po 11. září.
V srpnu 2006 provedla Univerzita v Ohiu průzkum, jehož výsledkem bylo zjištění, že více než třetina Američanů si myslí, že americká vláda při útocích minimálně asistovala. Další stovky milionů lidí mimo USA se domnívají, že vládní úřady ve Spojených státech i dalších zemích přinejmenším zatajily podstatné informace, týkající se jak 11. září, tak i následujících událostí. Víra v konspiraci přitom spojuje univerzitní profesory s analfabety, úředníky s lidmi ze showbyznysu, novináře s uklízečkami.
Tohle se sice předem naplánovat nedá, nicméně pokud k tomu dojde, existuje řada možností, jak pochybnosti co nejvíce podpořit. Stačí mlčet, neprojevovat žádné uspokojení z úspěšně provedeného teroristického činu, nebo zásobovat pravidelně světová média videozáznamy s nejednoznačnými sděleními. I to byla pravděpodobně součást mediální strategie. U drtivé většiny teroristických útoků před 11. zářím se veřejnost rychle dozvěděla, kdo je provedl a proč. Al-Káida ale právě v tomto směru ponechala média v nejistotě. Vytvořená informační mezera pak přidala na významu spekulacím, které by jinak buď vůbec nevznikly, nebo by se jim nevěnovala pozornost.
Smažte se ve vlastní šťávě
Ostatně i v průběhu následujících deseti let prokázali teroristé, jak účinně dokáží s médii pracovat. Například v Iráku. Zpočátku dodávala Al-Káida videozáznamy do redakcí velkých televizí. Když zjistila, že někdy nebývají odvysílány v plné délce, jindy jsou vůbec vyřazeny z vysílání (například jihokorejské úřady zakázaly v zemi vysílat záznam s popravou Kim Sun-ila, zajatého teroristy v Iráku), začali je šířit sami prostřednictvím svých stránek na internetu. A stalo se přesně to, co očekávali: i to, co televize z různých důvodů nechtěly vysílat, se nakonec dostalo k milionům lidí, například díky odkazům na zpravodajských serverech nebo službách nabízejících videozáznamy, jako je Youtube.
Usáma bin Ládin přichystal dokonalou past, do níž se média chytila. Konspirační teorie jsou úspěšné pouze tehdy, pokud je šíří sdělovací prostředky - a pokud nabízejí na řadu otázek odpovědi, které nejsou oficiální místa schopna poskytnout. Spekulace je vždycky mnohem zajímavější, než citace z úředních zpráv či vyhýbavá vyjádření politiků. Stačí se podívat na to, co se v médiích objevuje při každém výročí útoků. Vedle připomenutí základních informací a esejů či komentářů najdeme nejvíce materiálů právě na téma „jak to bylo doopravdy".
Některá média je zabalují tak, aby se zdálo, že se od nich distancují - ve stylu „co všechno se říká o 11. září …" Nicméně polemické či kritické poznámky většinou nehrají pro příjemce žádnou podstatnou roli - většina je bere jako nutný a nezajímavý doplněk. Jiná média jsou přímočařejší - co výročí, to nové doplnění podrobností o vládním spiknutí. I to se dělá celkem snadno, stačí dobře promíchat množství již zveřejněných věcí a k tomu přidat jednu novou nebo málo známou. (Jen pár příkladů: zde, zde, a zde.)
Směs připravená z úplných nesmyslů, ze seriozních pokusů odpovědět na otázky, na něž zatím neznáme odpověď (a možná ani nikdy znát nebudeme), z tvrzení, která už sice byla vyvrácena (ale většina lidí to neví) a ze spekulací. Na pár týdnů opět zajistí pozornost příjemců. Dobře poslouží i diskuse, které se rozpoutají. Právě v tom spočívala ona dokonalost zmíněné pasti. Téma, které média začnou zpracovávat, v nich začne žít vlastním životem - nelze se ho nějak „zbavit" a tudíž nezbývá než ho dále rozvíjet. A protože s postupujícím časem ubývá relevantních informací, jsou stále častěji nahrazovány již zmíněnou směsí.
Nepřítel musí mít jméno
Jedenácté září 2001 také pomohlo lépe pochopit způsoby, jak vlastně konspirační teorie vznikají a jaké jsou motivace jejich tvůrců a zastánců. Jedním z nejprostších důvodů je snaha na sebe upozornit. Nejde tedy o přesvědčení, ale o pouhou sebeprezentaci. Tedy podobně jako je skandální výrok nejlepším způsobem, jak se medializovat (pro což máme ostatně dostatek příkladů i u nás), zaujme média téměř každé, byť krkolomné, leč přesto „nové" objasnění příčin nějaké události. Takové teorie ale mívají spíše jepičí život - autorovi poslouží a poté upadnou v zapomnění. Podle všeho se organizátoři útoků na tomto poli také víc než dobře vyznali. A proto je mnohem víc než výše zmíněná snaha zviditelnit se zajímaly důvody další - takové, které lze různými způsoby posilovat.
Řada lidí se uchyluje ke konspiračním teoriím (buď je sami vytvářejí, nebo nepochybují o jejich pravdivosti) proto, že to má pozitivní vliv na jejich psychiku. Tímto způsobem se pokoušejí zapudit děs z toho, že se věci ubírají špatným směrem, z nevypočitatelnosti světa, v němž žijeme. 11. září 2001 je pro to výborným příkladem. Šok z toho, že světová velmoc je takto „snadno" zasažitelná, že poměrně malá skupina lidí dokáže naplánovat a provést tak hrůzný čin, byl a stále je natolik silný, že část veřejnosti raději chce věřit, že ve skutečnosti jde o promyšlenou akci vlády, rozsáhlé spiknutí provedené nikoli hrstkou teroristů, ale nějakou všemocnou institucí.
Anatomie konspirací
"Někteří autoři a stoupenci konspiračních teorií v hloubi duše odmítají přijmout obraz světa, který nepodléhá kontrole."
"Strach z chaosu posiluje touhu, aby existovalo něco, někdo, kdo ve skutečnosti všechno řídí, byť by jeho úmysly byly zavrženíhodné."
"Pro řadu lidí je přijatelnější existence organizace, která tajně usiluje o světovládu - protože proti tomu se dá bránit - než se smířit s faktem, že žádný takový činitel, působící proti chaosu a nahodilostem, neexistuje."
Někteří autoři konspiračních teorií v hloubi duše odmítají přijmout obraz světa, který nepodléhá kontrole. Strach z chaosu posiluje touhu, aby existovalo něco, někdo, kdo ve skutečnosti všechno řídí, ovlivňuje, byť by jeho úmysly byly zavrženíhodné. Je pro ně například přijatelnější existence organizace, která tajně usiluje o světovládu - protože proti tomu lze bojovat, před tím se dá varovat - než se smířit s faktem, že žádný takový činitel, působící proti chaosu a nahodilostem neexistuje. Že svět je neuvěřitelně komplikovaný a že naše životy ovlivňují faktory, na které nemáme a nemůžeme mít sebemenší vliv.
Tím samozřejmě není řečeno, že bychom měli bez jakýchkoli pochybností přijímat pouze oficiální verze nějakých událostí a že ti, kteří pochybují, jsou motivováni pouze zištnými úmysly nebo tím řeší nějaký vlastní problém. Nicméně je namístě přistupovat k mediálním obsahům s určitou obezřetností a skepsí. (Což samozřejmě platí i o tomto článku.)
Přízrak Al-Káidy
Po deseti letech se zdá, že kromě politických cílů (například vtáhnout USA a jejich spojence do války na Středním východě) byly naplněny i ty, týkající se mediální strategie.
11. září bývá prezentováno jako součást války mezi dvěma kulturami. Z organizace, jejíž název ještě v létě roku 2001 znali většinou jen odborníci na terorismus, se stala celosvětová hrozba, jíž se přičítají i útoky, které zřejmě neprovedla. A konspirační teorie obviňující americkou vládu (ale i vlády dalších zemí, v případě pozdějších útoků), že vše provedla a naplánovala sama, jsou stabilní součástí obsahů světových médií. Mohl by si Usáma bin Ládin přát ještě víc?
Milan Kruml je analytikem společnosti MPP
