reklama
 
 

Už ne Okres, nýbrž Kraj na severu. 17. listopad s KSČM

16. 11. 2012 7:30
S komunisty se vrací normalizace a lidí, kterým to vyhovuje, přibývá.

Vlastně by se mohlo zdát, že není o čem mluvit. V zemi, kde lidé, co za komunismu trpěli, dostávají každý rok státní vyznamenání. Kde svobodně zvolený parlament nazval KSČ a její režim „zločinným a zavrženíhodným". Kde pořád ještě většina lidí pamatuje dobu, kdy zemi okupovala cizí armáda a jednou za pět let se muselo k „volbám". Jak se žilo před čtvrtstoletím, na ČT24 připomínají tehdejší televizní zprávy.

Komunistická strana - a proč by se jinak jmenovala „komunistická"? - se kromě toho, jen tak mimochodem, hlásí k jedné nejkrvavějších utopií v historii lidstva.

Tohle všechno - v zemi, kde je 17. listopad státním svátkem - ale nebrání tomu, aby lidé komunisty hojně volili a komunisté zastávali klíčové pozice v krajských vládách. Právě teď do nich míří nové tváře, často nápadně připomínající Muže na radnici a Okres na severu.

Oldřich Bubeníček, historicky první rudý hejtman, přijímá novináře v kanceláři s portrétem Vladimíra Iljiče Lenina. Bude snad o 17. listopadech klást květiny a řečnit na památku svržení „zavrženíhodného režimu"?

Tady přece není něco v pořádku. Takže je o čem mluvit.

Sebeúcta

Demonstrace ve Zlíně a Ústí či stávková pohotovost na gymnáziu v Třeboni na první pohled působí donkichotsky a ne jako protest, který něco změní. Ale o to snad ani nejde. Důležité a také sympatické na nich je, že někdo vůbec zvednul hlas.

Předpokládám, že ti lidé se přímo nehrozí toho, že by komunisté „znárodňovali" anebo krajská radní za KSČM protlačila do škol chválu Sovětského svazu.

Jde o něco jiného - o symbolický význam návratu komunistů. O pocit, že se děje něco neslušného. A o sebeúctu.

Je to spíš tak, že ti, kterým to vadí, mají pocit, že mlčení znamená souhlas. Že by se museli sami před sebou stydět, kdyby k tomu něco neřekli. To jsou pravé motivy „protikomunistického odporu". Který je ve skutečnosti mnohem silnější, než by se zdálo. Jenže většinou ho lidé nosí uvnitř. Odvažuju se říct: někde hluboko v duši.

Je zajímavé, jak často se mezi požadavky na příštího prezidenta vyskytuje vyrovnání s komunismem a komunisty. Řeší se, jestli byl kandidát v KSČ, zda by jmenoval vládu s komunisty, a podobně. Už z toho je vidět, jakou symbolickou sílu téma komunismu má. Pro řadu lidí je nekomunistická minulost nezbytnou součástí čistého štítu hlavy státu. Myslí si, že „slušný člověk", který patří na Hrad, si s komunisty nezadal a nezadá. A vlastně se od prezidenta čeká, že se s komunistickou minulostí i současností vyrovná tak trochu za nás za všechny. Sám je přece také symbolem.

Hejtman krčí rameny

"Zažil jsem zašpérovanou hranici, ostnaté dráty kolem Nové Bystřice, kde jsme měli zahrádku dvacet metrů od drátů a v nich procházeli péesáci se služebními psy. Slyšel jsem zvony z Rakouska, ale netušil jsem, jestli tam vůbec žijí lidé, protože jsme se tam nikdy nedostali. Proto už bych to nikdy nechtěl zažít, ale zjistil jsem, že dnes už si lidé komunisty spojují jen se sociálními jistotami a chtějí je zpátky."

Tak popisuje svou zkušenost s komunisty jeden z těch, kteří je nyní zvou k moci: 41letý sociálnědemokratický hejtman jižních Čech Jiří Zimola. Z jeho upřímnosti trochu mrazí.

Protože úplně pomíjí právě tu symbolickou stránku věci. Je to pragmatik. Ony časy, o kterých Zimola mluví, komunistická strana chválí jako zlaté - ale protože „lidi ji už zase chtějí, nedá se svítit". Aha, a kolikrát sociální demokracie tu temnou minulost komunistům před volbami připomněla? A kolik jejich politiků voliče vyzvalo, aby pro komunisty nehlasovali, protože je to nemravné? Takže alibismus, nejen pragmatismus.

Pořádek a prázdno

Pokud v politice počítáme s významným faktorem morálky, nedává „přípustná míra pragmatismu" v případě KSČM smysl. S komunisty se nemluví. A když už se mluvit musí, tak to nejde odbýt tím, že „lidi je chtějí". Politici se mají snažit, aby nechtěli. (Tím nemyslím, že je správné komunistickou stranu zakázat, o čemž ještě nedávno přemýšlela vláda. To je 23 let po převratu holý nesmysl.)

Hejtman Zimola má víceméně pravdu v tom, že lidé si komunisty spojují jen se sociálními jistotami. Ano, Lenina bere skutečně vážně jen malá část komunistických voličů. Většina z nich chápe komunistickou stranu jako obstarávací servis na životní jistoty: práci, bydlení, sociální podporu, důchod, dostupné ceny zboží. A samozřejmě na pořádek.

Komunističtí politici se také tak tváří. Ideologie? Ne, my zkrátka jen chceme, aby se lidem žilo dobře. Demokracie? To vždycky - že se ptáte.

Nejlepší ukázkou toho, čemu se říká „vyprázdněnost české politiky", je ale právě KSČM. Není tam skutečný obsah. Protože kdyby byl, brzy bychom se dostali k tomu Leninovi. Strana se tím pádem navenek stylizuje jako jakási sociálně-úřednická vláda. Postaráme se a vy zapomeňte.

Za Husáka se tomu říkalo normalizace. Tak právě tam směřujeme. Do prázdna se propadají nejen politické strany, ale i stále více voličů - i nevoličů.

autor: Jan Lipold | 16. 11. 2012 7:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama