Prezident Miloš Zeman již pomalu spouští pyrotechniku, aby si jeho odcházení z funkce všichni pořádně zapamatovali. Tentokrát nechal vybuchnout ČNB, v níž posunul do nejvyšší pozice dosavadního řadového radního, exporadce Andreje Babiše Aleše Michla.
Je vysoce pravděpodobné, že mu vzápětí najmenuje k ruce další dva ekonomické souvěrce, protože nový guvernér již sebevědomě avizoval změnu ostře sledované úrokové politiky. To by jistě nedělal, kdyby neměl příslib, že brzo v radě dosáhne na většinu čtyř hlasů. Až dosud byl totiž se svými názory v menšině.
Ani to ale nakonec není úplně nejdůležitější. Podstatná je změna, již lze očekávat v komunikaci celé instituce. Ať už ji vedl Josef Tošovský, Zdeněk Tůma, Miroslav Singer, či dosluhující Jiří Rusnok, dokázal každý z nich potlačit své nemalé ego a spolu s nabytou odpovědností rychle obléci poněkud šedivé šaty opatrně se vyjadřujícího guvernéra.
Ty časy končí. Michl už roky nic podobného okázale nerespektuje a není tedy důvod chovat naději, že s tím nyní jako první mezi rovnými začne. Lze čekat, že až dosud zcela cíleně nudná instituce se rychle promění v parodii na dětský seriál Operace JAUU!, v němž dva blázniví doktoři léčí nejen svými schopnostmi, ale především šaškováním, aby udrželi pozornost dětského publika.
Nezbývá, než doufat, že to pacient - v tomto případě měnová politika - nějak přežije.
Babiš nadmíru spokojen
Velkým vítězem mnohaměsíční zákulisní přetahované o posty v České národní bance je nakonec ten, o kterém se téměř nemluví. Andrej Babiš. To on stvořil kariéru centrálního bankéře Michla, když jako premiér toto jméno podsunul prezidentovi. A nyní - ač v opozici - znovu přetlačil zbytek Prahy. A že těch bitev bylo.
Jiří Rusnok spoléhal na přátelství s hlavou státu a lobboval za kontinuitu, tedy povýšení některého z dosavadních viceguvernérů. Šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý zase jednou větřil vysokou funkci. A své zájmy ve hře mělo i Zemanovo vykutálené okolí. Překvapivé je, že se do debaty o novém guvernérovi vůbec nijak nesnažili vstoupit premiér a ministr financí. Teď jim tedy nezbývá, než bezmocně sledovat, jakého partnera dostali.
Proč nakonec prezident popřál největšího sluchu právě Babišovi, je snad lepší nevědět, i když domněnky se nabízejí prakticky samy: v březnu Zeman skončí a jeho nástupce získá vládu nad amnestiemi i abolicemi, což nepochybně velmi zajímá celou korupční hradní kumpanii…
Přijde léčba kurzem?
Pokud bychom měli hledat na Michlově pasování také nějaká pozitiva, pak to hlavní nabízí nejspíše jeho první slib, že v létě bude navrhovat stabilitu sazeb, nikoliv jejich prudké snižování. Snad se tedy alespoň nějakých pozůstatků kýžené kontinuity dočkáme.
Stará Rusnokova parta přitom bude ještě v červnu disponovat hlasovací většinou, nic jí tedy nebrání v tom, aby se rozloučila ve velkém stylu a míry na odchodnou razantně zvýšila. Základní úrok tak klidně může na úsvitu Michlovy éry činit i nebývalých 6,25 nebo dokonce 6,5 procenta.
Od prázdnin pak nový guvernér bude nejspíš nějaký čas ladit noty a hledat v sedmičlenné radě většinu, která by mu umožnila v Operaci JAUU! pokračovat, aniž by se rychle změnila v pitvu. Jistě přitom nebude mít problém shodnout se s radními na tom, že vliv nákladové inflace je už příliš silný, než aby jej ještě bylo možné nějak smysluplně řídit dalším růstem úrokových měr. Co ale tedy dělat? Vyčkávat? To příliš neodpovídá Michlově naturelu.
Záleží tedy na tom, koho dalšího Zeman do centrální banky vyšle. Vladimír Dlouhý chtěl brát vše, nebo nic, a je tedy v tuto chvíli nejspíše ze hry. Hodně viditelný ovšem v poslední době začíná být mezinárodně úspěšný profesor ekonomie Tomáš Havránek. A pokud je nyní na Hradě ceněna schopnost provokovat, mohl by uspět se svými recepty. K těm patří i nápad krotit inflaci posilováním koruny či investováním do akcií.
S tím by mohl Michl souznít. Už proto, že se vždy snažil uspokojit svého politického patrona přemýšlením o tom, jak by bylo pomocí měnové politiky možné zalátat dluhy, jež republice po jeho vládnutí zůstávaly.
Příště raději menší nervy s eurem
V tom ale také spočívá největší nebezpečí spojené s Michlovým působením. Už od počátku 90. let panuje konsensus, že Česká národní banka nemá fungovat jako měnový odbor ministerstva financí, ale coby plně nezávislá instituce, jejímž hlavním úkolem je hlídání cenové stability.
Pokud tuto zeď mezi měnovou a fiskální politikou začneme bořit, neskončí to dobře. Centrální banka nemá co sanovat vládní dluhy. Nemá dokonce ani co radit vládě, jak utrácet či spořit. A už vůbec by neměla trhy znervózňovat utilitárním a hektickým výprodejem výnosů z devizových rezerv bez zřetelného dlouhodobého záměru. Nic z toho totiž předvídatelnosti centrální banky na trzích nesvědčí. A s chaoticky se vyjadřujícím guvernérem už by to dohromady tvořilo opravdu toxický mix.
Náš pacient, tedy měnová politika, to jako v dětském seriálu po nervy drásajících zvratech nakonec nejspíš přežije. I kdyby centrální bankéři rozhodovali sebehůře, válečné nákladové tlaky nakonec pominou a s těmi poptávkovými, k nimž patří permanentně přehřátý trh práce či nemovitostí, ČNB stejně nemůže hnout.
Je ale také docela dobře možné, že až se zvedne z operačního stolu, začne uvažovat o tom, zda se raději co nejrychleji nezačít rozhlížet po čitelnějších lékařích. Těch, co spravují eurozónu.
