Hlavní postava se jmenuje Hugo, vychází do světa, jak mi řekl v naší první knížce Dálkový výslech, "na způsob Honzy, jdoucího na zkušenou (představuje archetyp poutníka) a setkává se v něm s frází jako jeho ústředním principem. Na frázi se tedy postupně adaptuje, identifikuje se s ní a čím lépe se s ní identifikuje, tím stoupá výš, a když je na vrcholu, ukazuje se, že se ve frázi zcela rozpustil a ztratil tím sám sebe. Hra končí tím, že Hugo jde sám k sobě na návštěvu. Jeho orientace k frázi ho přivedla k sobě samému jako jejímu nejlepšímu ztělesnění. Navštíviv sám sebe, sám sebe definitivně ztratil."
V další Havlově hře Vyrozumění z roku 1965 už dokonce umělý jazyk dostává i své jméno ptydepe. Pro přesnost jen připomeňme, že jméno umělého jazyka vymyslel jeho bratr, matematik Ivan.
Autor tedy demaskuje princip brutality totalitního zřízení: poukazuje na poškození jazyka jako nástroje sebereflexe. Ptydepe není živý jazyk pomocí kterého odhalujeme skutečnost, která nás obklopuje, a pomocí kterého se můžeme sebeupřesňovat, ale naopak skutečnost maskuje a zabraňuje nám, abychom si změn a sebepoškození všimnli. Ptydepe není jazyk, ale antijazyk, který slova vyprazdňuje a pomáhá z lidí vytvářet poddajnou masu.
O deset let později, v roce 1975, se Václav Havel de facto ke stejnému tématu vrátil v dopise adresovaném tehdejšímu generálnímu tajemníku ÚV KSČ Dr. Gustávu Husákovi, když popisoval poškození kultury jako hlavního nástroje sebereflexe. V dopise najdeme tuto otázku: K jak hluboké zítřejší duchovní a mravní impotenci národa povede dnešní kastrace jeho kultury?
Havlova odpověď zní: Obávám se, že zhoubné společenské následky tu o mnoho let přežijí konkrétní politické zájmy, jež je vyvolaly.
Bohužel slova autora se dodnes potvrzují, důkladné sebereflexi jsme se ještě ani po sedmnácti letech, které uplynuly od zhroucení se totalitního systému, znovu nenaučili. Tzv. normallizace nás tak hluboce poničila, že dodnes nejsme schopní vytvářet sebeobranné struktury, které by soustavně ukazovaly na nebezpečí různých trendů zaplavujích náš prostor tentokrát ze Západu. Západ se jim díky nepřetrhané historické kontinuitě, která neporušila sociální strukturu obyvatelstva, umí účinněji bránit a vzdoruje. Slova "společnost" a "národ" u nás přestala být synonymy. Národ, jako pospolitos s pamětí, se v počtu jen několika set lidí, přestěhoval po roce 1968 do ilegality a společnost se začala tvářit, že paměť nemá až ji skoro ztratila a způsobilo to právě do značné míry vítězství ptydepe nad živým jazykem. Skoro každý žil jen sám pro sebe, maximálně pro svou rodinu. Výchova k zodpovědnosti za vyšší celek se z naší komunity málem vytratila. Román jako zvláštní optický nástroj, jak napsal Milan Kundera, který spisovatel nabízí čtenáři, aby mu umožnil objevit to, co by jinak sám v sobě nikdy neuviděl, byl oficiálně zakázán stejně jako každá jiná událost v jazyce.
Schopnost odporu proti nebezpečným deformacím jsme skoro úplně ztratili. Abychom ji znovu nabyli, budeme muset nejprve pojmenovat přesně kořeny naší neschopnosti, vrátit se ke čtyřicet let starým úvahám Václava Havla a třeba právě o zmíněné tzv. normalizaci začít hovořit přesněji jako o vládě nenormality a nepřebírat maskovací slovník (ptydepe) tehdejší doby.
Každá sebereflexe musí začít u přesného pojmenování, tedy u slov, která si musíme osvojit v jejich původním významu. I slovo nomenklatura, které dle slovníku cizích slov představovalo výčet funkcí, které podléhaly schválení stranickými orgány, mělo původně jiný význam a evidentně přesnější. Mělo totiž předchůdce ve slově nomenklátor, což byl římský otrok ohlašující pánovi při procházce jména význačných kolemjdoucích osob. Nomenklátor (jako příslušník nomenklatury) z doby vládnoucí nenormality byl otrok cizí mocnosti, který ohlašoval biřicům jména význačných osob, kterým měla být omezena svoboda.
Místo bolestivé sebereflexe, která pracuje s přesnými slovy, se i dnes uchylujeme ke snadnému voajérství: obchodujeme s intimitou druhých, zveřejňujeme tajné nahrávky, tajně fotografujeme a filmujeme, producírujeme se nazí a zajímáme se o nahotu fyzickou či duševní druhých. Proto se lze dnes domnívat, že tím vstupujeme do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua, jehož znakem je vždy nikdy nepoznané tajemství.
A to je přece to původní Havlovo téma, které zůstává stále stejně aktuální ne-li ještě aktuálnější. Politika a literatura se v jeho životě stále prolíná, je zřejmě pro něj neoddělitelná: je komentářem, byť někdy třeba složitě strukturovaným, světa, který ho obklopuje, který z Václava Havla prýští z povinnosti ke světu, "z obavy, že by mohl být obviněn, že nic nedělá a tristnímu stavu světa jen přihlíží". To je opět citát z našeho rozhovoru.
Možná touto myšlenkou jsme se dotkli něčeho ještě podstatnějšího a hlubšího, co se netýká jen Václava Havla, ale prapodstaty každého doopravdického umění, která pramení ze snahy svět vykládat, pronikat k jeho prapodstatě, klást nebezpečné otázky, ukazovat jeho odvrácenou tvář a tím se třeba i trochu podílet na jeho změnách.
autor je novinář a spisovatel
