Prezident Klaus si dále v interview stěžuje na stovky směrnic, iniciativ a zákonů, které denně přicházejí z Bruselu a za největší nebezpečí v posledních dnech považuje snahu o daňovou harmonizaci a tlaky na liberalizaci v oblasti služeb, díky které by jednotlivé firmy mohly rozšířit svou činnost na kterýkoliv stát v Evropě.
Dále říká: "Nemohl jsem věřit svým uším, když jsem slyšel našeho vlastního komisaře Vladimíra Špidlu, který navrhl zcela neuvěřitelnou věc: založit EU fond pro oběti globalizace. To je komunismus v čisté formě jako za časů Brežněva. Tenkrát byli lidé také odsouzeni k tomu dozvídat se pouze z novin, co ti nahoře rozhodli. Ještě si moc dobře pamatuji na tento pocit bezmoci."
Kdo je realista, a kdo naivka
Der Spiegel prezidentu Klausovi připomíná, že se sám nazývá EU realistou a táže se ho, kdo jsou EU naivkové. Prezident redaktorům vysvětluje, že naivka je nejen každý, kdo považuje vše, co přijde z Bruselu, za dobré, ale za naivky považuje i ty, kteří se na plíživém procesu sjednocování Evropy podílejí v Evropském parlamentu, v bruselské administrativě či v Komisi EU. Říká: "Tito lidé mají čím dál větší váhu, zatímco význam národních parlamentů stále klesá."
A když redaktoři namítají, že to byla právě EU, která pomohla ve střední Evropě budovat demokratické systémy, Václav Klaus se rezolutně brání: "Ne, EU u nás demokratický proces neposunula dopředu ani o jeden milimetr!"A na jiném místě říká: "My jsme si naši demokracii vybudovali sami a ne pro modré oči někoho v Bruselu." Ani Bulhaři a Rumuni nepotřebují nějaké poradce, říká. Stávají se sami od sebe normální, svobodnou, demokratickou společností.
Klausovi chybí argumenty
Podobně tvrdě se pak prezident Klaus vyslovuje proti společné zahraniční politice. Na rozhovoru - z něhož jsem vybral jen úvodní a nejdelší pasáž týkající se Evropské unie - je nápadné, že celou dobu sice prezident EU ostře kritizuje, ale na podporu svých tvrzení nepoužívá ani jeden argument: pouze nálepkuje a navíc - používá-li termíny běžné v Bruselu, propůjčuje jim jiný nebo přímo opačný význam, viz třeba sousloví "demokratický deficit" Evropské unie.
Stará Evropa vidí tento deficit ve slabém postavení Evropského parlamentu, jak na to třeba upozornil politolog Marián Kišš. Klaus naopak tento termín používá pro kritiku jeho silného postavení či s touto nálepkou vystupuje proti ústavní smlouvě. Podobně je těžko pochopitelné, proč právě on, který tak rád a často hovoří o liberalizaci trhu, je tak tvrdě proti liberalizaci služeb.
Vzhledem k tomu, že argumenty u Václava Klause absentují soustavně, že mluví zcela nediplomaticky a že EU nepřiznává ani nejmenší roli při procesu demokratizace střední Evropy, zdá se, že jeho postoje vyplývají jen z pouhého převzetí britského konzervativního myšlení, které však u nás nemá pražádné kořeny. Když to zjednodušíme, můžeme si snad dovolit říci, že původní britský konzervatismus stál na pesimismu a víře v pevnou hierarchii, která se tam ale vytvářela kontinuálně staletí a přetrvala dodnes.
Naši konzervativci by nejspíš mohli navazovat spíše na mnohem mladší americkou tradici, i když i ta se rodila za jistých specifických podmínek a trochu uměle.
Místo kořenů nálepky
Historici jako třeba Jan-Werner Müller z univerzity v Princetonu datují zrod amerického konzervatismu do roku 1955, kdy byla založena National Review. Časopis se pokusil o spojení radikálních liberálů s tradicionalisty, ke kterému ale došlo hlavně díky strachu z komunismu. Bez tohoto tlaku by to dle Müllera nebylo množné. Šlo o spojení tržního hospodářství s křesťanstvím, jinými slovy tvrdé konkurence s morálkou, kterou předepisovalo náboženství.
U nás - bohužel - nemáme ani jedno ani druhé. V hospodářství panuje velký protekcionismus a naše společnost je dlouhodobě silně ateistická, neexistuje tu žádná církevní instituce s morální autoritou. Bez církví by Spojené státy nebyly nikdy tam, kde jsou.
Nejspíš proto každý, kdo se začne považovat u nás za konzervativce, musí nutně skončit jen u nálepek. V České republice tomuto způsobu myšlení chybí jakékoliv přirozené kořeny a naši konzervativci se je nesnaží ani nějak soustavněji artikulovat. Navazují snad jen na prvorepublikovou národoveckou rétoriku, jejímž slovníkem už současnost nelze popsat.
