Neměl jsem příležitost pročíst veškerý český tisk, který se případu věnoval. V dostupném vzorku jsem nicméně nezaznamenal ani náznak soucitu s tím, že policejní prezident Husák či ministr Bublan žijí tak hektickým pracovním a zřejmě i osobním životem, že za svými povinnostmi pospíchají rychlostmi, které jsou v široširé Evropě povoleny jen na (dokonalých) úsecích německých dálnic.

Pozoruhodný je také fakt, že české noviny a televize, které oba případy zveřejnily, se spolehly na poněkud kontroverzní metodu analogické komparace - autoři příspěvků jeli stejně rychle jako oba činitelé, kteří rychlost překročili.

Pro eventuální soudní přezkum incidentu možná příliš málo, pokud by byl k dispozici záznam z radaru. Takové letní novinářské plácnutí.

Ke cti Husáka slouží, že svou náhlou ztrátu koncentrace na ručičku tachometru bez velkých vytáček doznal. Policejní prezident, byť ho k tomu nic nenutilo, odevzdal na tři měsíce neznámo kam a neznámo komu svůj řidičský průkaz.

Přesto by měl celý případ větší půvab, kdyby prezidenta Husáka přistihli při rychlé jízdě sami policisté a postupovali by zvláště v jeho případě přesně podle zákona.

Navíc pozdější hrozby, že policie bude stíhat pro přestupek i řidiče novinářského auta, začaly zavánět poněkud hrubou policejní vendettou. Mimochodem - nikde se neobjevila zpráva o tom, že by se rychlou jízdou prezidenta Husáka začala zabývat inspekce ministerstva vnitra.

Ministr Bublan se skryl za svou ochranku a ta zase za předpis, který jí při "plnění úkolu" umožňuje porušovat dopravní předpisy.

Obávám se však, že výklad slov "plnění" a "úkol" je v policejním slovníku tak široký, že pod něj lze schovat téměř vše.

Navíc lze argumentovat tím, že pan ministr si mohl, jako každý občan, vyčlenit v osobním diáři na cestu z Veverské Bítýšky na letiště Ruzyně čtyři či pět hodin času. Ochrance by "plnění úkolu" usnadnil a neučinil by z ní poměrně levné novinářské sousto.

Zajímavá je úvaha, zda jako omluva pro počínání novinářů, i těch "občanských" (a jejich dopravních přestupků), může posloužit institut ochrany "vyššího" veřejného zájmu.

Je bezpochyby ve veřejném zájmu, aby ani veřejní činitelé, včetně těch ústavních, nepřekračovali dopravní předpisy, navíc poměrně flagrantním způsobem.

Chce se však současně dodat, že české žurnalistice by slušelo, kdyby pomohla institut veřejného zájmu svou odvahou a nebojácností lépe definovat. A to nejen tím, že její profesionální a amatérští tovaryši dokáží udržet vůz na silnici při rychlosti 190 kilometrů v hodině.

Ivan Kytka; [email protected]