Spisovatelka Irena Dousková píše pro Aktuálně.cz o zklamání z vídeňských předvánočních trhů a o milém překvapení, které ji čekalo po návratu do Prahy.
Čert mi nakukal zajet s rodinou do Vídně, podívat se na vánoční trhy. Užít poetické atmosféry adventu a eventuálně pak někoho obdarovat několika milými, vkusnými drobnostmi. V Praze se v tomto období Staroměstskému náměstí vyhýbám velkým obloukem. Ale měla jsem zato, že "dělání Vánoc" patří mezi majstrštyky rakouské metropole stejně, jako spousta druhů výtečné kávy nebo třeba Sacherův dort.
Že bude ve Vídni rušno, to mi bylo celkem jasné, přesto jsem to chtěla vyzkoušet. Vycházela jsem totiž z předpokladu, že se bude jednat o něco podobného tomu, co jsem před několika lety zažila v Německu. Vánoční trhy v Mainzu, ve Wiesbadenu, ba i ve Frankfurtu se na rozdíl od těch našich nepodobaly Matějské pouti a skutečně příjemnou atmosféru i jisté kouzlo měly. Nejspíš proto mě to vůbec napadlo. Jak se ukázalo, nápad to byl opravdu ďábelský.
Neuvěřitelný dav lidí, dílem frustrovaných, dílem rozjařených punčem, se krok za krokem sune od jednoho stánku k druhému. Od jedné ohavnosti (výjimky se samozřejmě sem tam také najdou) k té další. Člověk se nepřemisťuje dle vlastní vůle, ale podle toho, jak a kam mu sousedův loket či rameno dovolí.
Na kapsáře jsme díky bohu nenarazili, ale jinak všeobecná zlodějina slaví doslova orgie. Cenou onoho slavného punče počínaje a totálně předraženým, přišpinavělým penziónem konče. Během sobotního podvečera, když už se nejen na trzích, ale i v celém centru města, nedal udělat ve smrtícím sevření tisíců turistů jediný volný krok, začali jsme propadat lehké hysterii. K návštěvě nejslavnějšího tržiště před vídeňskou radnicí už jsme nenašli dost sil a místo toho bezhlavě prchli na periférii.
Dobře mi tak, připouštím sebekriticky. Německo, neněmecko, jak jsem si mohla myslet, že půjde o něco jiného než o do maxima vybičovaný konzum. Člověk se pořád učí. Jen by mě zajímalo, jak se to líbilo početným zástupům ostatních Čechů.
I tak jsem se ale vrátila spokojená. Výstavu Reného Magritta i Fernanda Botera jsme si naopak prohlédli v překvapivém klidu a pohodě. Právě ony byly konec konců vlastním cílem naší cesty, jenom jsem naivně chtěla spojit jedno s druhým. Rádi se zase vrátíme, vídeňské výstavy i leccos jiného za to bezpochyby stojí. Ale nesmí to být zřejmě v prosinci.
Navíc Praha nás po návratu přivítala příjemným překvapením. Ministr kultury lhal a skončil. Tak jako nedlouho před ním jiný ministr, Kocourek. Že by? Že by se konečně zavedené pořádky začínaly pomalu měnit? I zemětřesení na pražském magistrátu by něco takového mohlo naznačovat.
Důvod k opatrnému optimismu tu snad je. K velmi opatrnému samozřejmě. Haleluja ještě nevolejme. Na obzoru je kromě všeho jiného například nový spasitel Babiš. Ale lidé nejsou hloupí. Já tomu věřím, alespoň o Vánocích ...
