Více či méně relevantních argumentů proti volbě jednotlivých prezidentských kandidátů existuje celá řada. Nejvíce jich směřuje proti Andreji Babišovi (ANO). Určitě také proto, že patří k nejdéle sloužícím českým politikům, hlavně ale kvůli jeho střetu zájmů a populismu. Zkusme nechat emoce stranou a racionálně prozkoumat, zda a proč dává či nedává smysl odevzdat mu hlas.
Za posledních patnáct let jako společnost procházíme již čtvrtou velkou krizí. Jejich následky se sčítají a mají na nás viditelný i skrytý vliv. Společenská nestabilita přetrvává, z nejhoršího rozhodně nejsme - a dlouho ještě nebudeme - venku. Také proto potřebujeme v politice pozitivní příklady. Otevřené, vzdělané a nepolarizující osobnosti.
Antipolitika a populismus
Předseda hnutí ANO dostal v životě velkou šanci, možnost být klíčovým ministrem a posléze i předsedou vlády. Na začátku svého politického působení dokázal v zásadě dobře pojmenovat problémy této země. Společnost mu poskytla dostatečný prostor pro to, aby mohl svůj program realizovat. Slíbil mimo jiné štíhlý stát, snížení provozních výdajů ministerstev o pětinu, digitalizaci, reformy, dostavbu Temelína, odpolitizování státní správy, dostavbu Dukovan.
Způsob, jakým stát řídil, ale nespočíval ve strategickém postupu, nýbrž v mikromanagementu, neustálém těkání a odbíhání od představených cílů. Když vláda přijala v roce 2017 skvělý dokument Strategický rámec Česká republika 2030, jako pozdější premiér se jím mohl řídit. Namísto toho dal dohromady Národní investiční plán, kde se objevilo 20 tisíc nejrůznějších projektů za 8 bilionů korun. Desítky položek se na seznamu ocitly omylem, naprostá většina neměla zajištěné financování. Tak jako u dalších věcí nebylo cílem pomoci České republice, ale vytvořit si marketingový nástroj vhodný ke komunikaci s voliči.
Andrej Babiš se důsledně vyhýbal politice, jež spočívá v dlouhém a trpělivém jednání, a nahrazoval ji politickým marketingem. Samo o sobě to vedlo k jedinému možnému výsledku - populismu, který se živí neustálým střetem, polarizací a udržováním konfliktu.
Kouzlo institucí
Hnutí ANO bývá často cejchováno jako nedemokratické. Přesnější by ale o něm bylo mluvit jako o uskupení v rámci demokratického prostředí autoritativně vedeném. Těžiště problému s Babišovým vnímáním demokracie ovšem leží jinde. Do politiky vstoupil jako na bojiště, kde na jedné straně musí být vítězové, kteří berou úplně vše, na druhé straně totálně poražení. Podstata demokratické správy věcí veřejných však spočívá na jiných základech.
Harvardští politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt v knize Jak umírá demokracie píší: "Ve společnostech, kde institucionální zdrženlivost hraje silnou roli, nevyužívají politici svých institucionálních výhod v jejich úplnosti, pokud by takový krok mohl ohrozit stávající systém, a to i v situacích, kdy by to bylo, technicky vzato, zcela legální." Babiš je ovšem příkladem politika, který instituce nechrání, nýbrž na ně útočí.
Nejde jen o jeho populistické návrhy na snížení počtu poslanců o polovinu, zavedení jednokolového většinového systému pro volby do sněmovny, zrušení Senátu či zrušení obecních zastupitelstev. Když byl premiérem, zpochybňoval také nezávislost soudů, Nejvyššího kontrolního úřadu, opakovaně atakoval Českou národní banku i jím nevlastněná média. Tedy instituce, které ve svém celku pomáhají udržet demokracii v rovnováze. Babiš přitom vždy šel až na samotný práh únosnosti a bez ostychu využíval všeho, co upevňovalo jeho postavení. A to i v případech, kdy byl ve střetu zájmů.
Koncentrace moci
Od zavedení přímé volby prezidenta se opakovaně vrací otázka, zda Česko stále zůstalo zastupitelskou demokracií, nebo se již blíží určité formě poloprezidentského systému. Úvahy na toto téma posiloval i způsob, jakým se Miloš Zeman zmocnil nejvyššího úřadu a jak moc se pokoušel prorážet hranice ústavy. Což mu umožňovala krom jiného i situace, kdy stál proti Andreji Babišovi, který měl coby premiér jen slabé krytí v Poslanecké sněmovně. A aby si svou funkci udržel, byl nucen prezidentovi ustupovat.
Proto dnes také ze strany veřejnosti tak silně zní volání po tom, aby se s následujícím prezidentem hlavně vrátila normalita. Což lze přeložit i tak, aby vláda zůstala odpovědná sněmovně a prezident fungoval jako kultivovaný moderátor politických a společenských debat.
Zvolení Andreje Babiše ovšem hrozí přinést pravý opak - mnohem radikálnější posun zdejšího ústavního systému a mnohem vážnější narušení zastupitelské demokracie. Pokud by se totiž předseda hnutí ANO stal prezidentem, uskupení zvítězilo v příštích sněmovních volbách a sestavovalo vládu, stal by se premiér de facto přímým podřízeným hlavy státu. Babiš by tak vykonával nejen nevyšší úřad, ale také ovládal kabinet a zásadně ovlivňoval sněmovnu. Jeho případné zvolení na Hrad je tak spojené s hrozbou nebezpečné koncentrace moci v jedněch rukou.
Čas na změnu
Máme možnost posuzovat více než desetileté působení Andreje Babiše v politice. A tato zkušenost praví, že se při správě země řídí převážně marketingem. Lhostejno, co předtím sliboval v kampani. V praxi se chová především jako populista, který sleduje v první řadě vlastní ekonomické zájmy a je kdykoli připraven zaútočit na klíčové demokratické instituce.
Republika ale nyní naléhavě potřebuje hlavu státu, která nebude zatěžovat svými problémy celou zemi. Babiš jistě není nedemokratickým politikem, nicméně dokáže demokracie plně využívat ve svůj vlastní prospěch, aniž by ji dále rozvíjel a upevňoval.
V minulosti si vybojoval příležitost zemi vést a jeho počínání z té doby naznačuje, jaký výkon by od něj bylo možné v prezidentském úřadě očekávat. Chce-li mít Česko šanci na posun pozitivním směrem, potřebuje dát nyní šanci někomu jinému. V opačném případě hrozí, že se bude podobat onomu příslovečnému bláznovi, který opakuje stále stejné kroky v naději, že už příště jistě přinesou jiné, lepší výsledky.
Autor je politolog, jako docent působí na Univerzitě Palackého v Olomouci. V létě veřejně podpořil jednoho z protikandidátů Andreje Babiše.
