Většina z nás stále s mírnou dávkou závisti hledí na Západ a touží dosáhnout průměrné životní úrovně Švýcarů, Dánů nebo Lucemburčanů.
Co si ale už často neuvědomuje, je fakt, že mezi vyspělé státy světa nás neřadí jen makroekonomické ukazatele, ale také role, kterou hrajeme na mezinárodním poli. S tím souvisí také míra naší solidarity s méně šťastnou většinou světové populace.
I člověk, který u nás žije na úrovni životního minima, tedy za 4 400 korun měsíčně, má k dispozici třikrát více peněz než polovina obyvatel planety.
Téměř tři miliardy lidí totiž musí vystačit s méně než dvěma dolary na den. Příčiny extrémní chudoby jsou dobře známé - negramotnost, šíření infekčních chorob, HIV/AIDS, ozbrojené konflikty, zadlužení, ale také třeba nespravedlivá pravidla mezinárodního obchodu a nezodpovědné chování velkých firem.
Následky jsou ještě patrnější - miliony mrtvých, devastace životního prostředí, populační exploze, migrace do bohatých států, války a terorismus a především další prohlubování problému.
Jasné taky je, že bez pomoci ze strany vyspělých států se tyto problémy nevyřeší.
Česká republika patří mezi třicet nejvyspělejších zemí světa a stejně jako všechny ostatní členské státy OSN se zavázala zvýšit objem rozvojové pomoci na 0,7 procenta hrubého národního důchodu (HND) ročně do roku 2015. V současné době přispíváme 0,11 procenta HND a rychlost zvyšování rozhodně neodpovídá vytyčenému cíli. Do roku 2010 zřejmě nedosáhneme ani mírnějšího doporučení Evropské unie, které je pouze 0,17 procenta HND. Část peněz - do oněch tří miliard započtených - navíc tvoří ušlé splátky z odpuštěných dluhů, příspěvky do mezinárodních organizací nebo pomoc uprchlíkům. Přímo na podporu projektů v rozvojových zemích jde peněz ještě méně.
Částky v desetinách procenta HND přitom nehrají pro rozvoj naší země zásadní roli: Tři miliardy stojí třeba necelých osm kilometrů dálnic. Nebo ještě jinak - Češi utratí dvě miliardy ročně jenom za zmrzlinu, což by stačilo například na školy pro více než dvě stě tisíc etiopských dětí.
Problémem ale není jen množství poskytnutých prostředků, ale také způsob, jakým je s nimi nakládáno. Ačkoliv v posledních letech došlo v systému k několika pozitivním změnám, máme stále co dohánět. Vláda vybrala osm zemí, na které by se měla česká pomoc dlouhodobě soustředit. Díky tomu je pomoc systematičtější a její výsledky na první pohled viditelnější.
To se ale už nedá říct o systému, kterým jsou projekty řízeny.
V současnosti neexistuje žádný zákon přímo věnovaný rozvojové spolupráci.
Ještě závažnějším problémem je, že agendu spravuje devět ministerstev, která nejsou vzájemně koordinována. Logickým následkem je těžkopádnost a netransparentnost celého systému.
Pokud chce nějaká organizace zásobit školu a kliniku pitnou vodou, není vůbec jasné, zda by měla žádat o příspěvek na ministerstvu školství, zdravotnictví, životního prostředí nebo snad průmyslu. Přitom je zásadní, aby rozvojové projekty přistupovaly k problémům na místě komplexně.
Řešení je jednoduché. Zřídit zastřešující instituce, které jsou běžné ve vyspělých dárcovských zemích, jako je Irsko nebo Nizozemsko.
Rozvojová spolupráce u nás prostě není populárním politickým tématem.
Většina parlamentních stran (výjimkou jsou pouze zelení) se ve svých programech touto otázkou podrobně nezabývá, v parlamentu i ve vládě je rozvojová spolupráce pouhým minoritním tématem. Na rozdíl třeba od Velké Británie u nás totiž zatím nevznikla veřejná diskuze na toto téma, a tím pádem ani tlak na politiky, aby se touto tematikou zabývali.
Češi projevují pozoruhodnou míru solidarity při přírodních katastrofách nebo během válečných konfliktů. Dlouhodobější systematická pomoc je zatím ale pro veřejnost spíše neznámou.
I proto vznikla kampaň Česko proti chudobě (www.ceskoprotichudobe.cz), která nevybírá žádné peníze, ale snaží se lidem co nejlépe zprostředkovat potřebné informace. Od tohoto pátku, kdy po celé České republice proběhly pouliční akce, bude její akční měsíc pokračovat až do 17. října, Mezinárodního dne za odstranění chudoby.
Mnozí z nás už nějakým způsobem lidem ve třetím světě pomohli - ať už příspěvkem na sbírku nebo třeba koupí výrobků Fair Trade.
Není nic snazšího než o totéž požádat i naše politiky.
Stačí se podepsat pod požadavky kampaně, přivázat si na ruku bílou pásku nebo poslat pohled premiérovi.
Je to tak moc?
Autorka je koordinátorkou informačně-rozvojových projektů společnosti Člověk v tísni
