Děti dostaly vysvědčení. Pokus o zhodnocení jejich práce ve škole, znalostí a neznalostí. Pokus o spravedlivé posouzení. Jako o všem ve školství, i o vysvědčení, o způsobu hodnocení žáka, studenta, se debatuje. Jak hodnotit nejlépe, spravedlivě, jak odlišit, že každý hodnocený je jiný a že to v podstatě nikdy nelze cele postihnout? Není známka zoufale zkratkovitá, nedostatečná?
Samozřejmě je. Dítě je svět sám pro sebe. Porovnávat světy je skoro nemožné. Srovnejte svět postkřesťanství a islámu. Blbost. Každé dítě má dary, přednosti a slabiny. Jak porovnat (a známky jsou mimo jiné a hlavně srovnávací metoda) výkon dívky s fenomenální pamětí s holčičkou, která má sice paměť obyčejnou, průměrnou, ale dokáže okolí výtečně bavit? Jak porovnat kluka, který od přírody „uvažuje v integrálech“, s klukem, který tíhne ke skládání básní? (Takový předmět přece ve škole ani neexistuje.)
Útěk ke slovnímu hodnocení se moc neliší, je to „okecaná známka“. Jaký je rozdíl mezi trojkou a „snaží se, ale mohl by přidat“? Každý může přidat. Když se cítíme vyčerpáni, údajně jsme spotřebovali asi 20 procent své energie.
Známkování je ze své podstaty nepřesné, je to totální zkratka, a proto se do dnešní doby dokonale hodí. Je to klip, klípek, miniklip. Ideální vysvědčení by bylo formou esemesek nebo tweetů. Matematika: nema na to a nikdy mit nebude. Chemie: přes kyseliny se nedostala. Fyzika: na Gaussove krivce zustava hodne vlevo. Není žádný rozdíl mezi takovými výkřiky a řádkem, kde stojí český jazyk: 4. Případně: výborný.
V té nepřesnosti známkování či slovního hodnocení je zakódován osud jedince. Jednoho dvojka z výtvarné výchovy tak nakopne, že se z něj stane abstraktní malíř. Druhého, talentovaného, ale nepochopeného, dvojka z výtvarky tak znechutí, že už nikdy nevezme blok a měkkou tužku do ruky. Uchýlí se k cigaretám a alkoholu, což je dostatečně umělecké. Případně se z něj stane výtvarný kritik, neboť z češtiny měl za jedna.
Trénink na budoucí nespravedlnost
Hlavní smysl vysvědčení tak vlastně není hodnocení, ale trénink. Je to příprava na život, který je ze své podstaty nespravedlivý, na život ve společnosti, která nedokáže nahlédnout hlubiny jednotlivé duše. Takhle to bude pořád, Einstein ukecal lékaře, aby z něj udělali „neurastenicky vyčerpaného“ studenta. Odešel z výtečného gymnázia, kde nebyl s to vydržet. Ale nejde jen o geniální kusy. Mnoha lidem prostě škola a její omezení, její úzce vymezené nároky nesedí.
Takže vysvědčení část dětí – těch vnímavějších – učí, že spravedlnosti a institucionálního pochopení ve společnosti najdou pomálu, že ho nemají očekávat.
Jeden z nejabsurdnějších aspektů vysvědčení je strach dětí přinést ho domů. Který někdy vyústí až v útěk nebo dokonce smrt. To jsou kluci a holky, pro které je to nepochopení, na které mají trénovat, zcela nepřijatelné, nepřekonatelné.
Jiný kantor by mohl ve třídě žákům vysvětlit: „Erik to má z vás ze všech nejtěžší. Jeho rodiče jsou ambiciózní šílenci, kteří nesnesou jinou známku než jedničku."
Poctivý kantor by měl děti ve svých hodinách mimo jiné učit: „Nejsem s to vás správně ohodnotit. Támhle Frantík je pomalejší a učí se desetkrát víc než Eliška, která se fláká, a přece má Eliška jen dvě dvojky. Přitom Frantík by měl na prsou nosit ocenění za zásluhy.“ Jiný kantor by mohl ve třídě žákům vysvětlit: „Erik to má z vás ze všech nejtěžší. Jeho rodiče jsou ambiciózní šílenci, kteří nesnesou jinou známku než jedničku. Jako své dítě berou buď jen budoucí hlavu státu, nebo Billa Gatese. Nic jiného. Erik nemá dětství. Bojím se mu dát jinou známku než jedničku, aby doma neměl peklo. Tak to, prosím, vy ostatní chápejte.“
Vysvědčení je taky vzkaz pro rodiče, komunikace s rodiči. Nezřídka se pak známka stává pokusem učitele ochránit dítě před mámou či tátou. (Větší ambice prý obvykle stále ještě mívají matky. Zřejmě pozůstatek patriarchálního uspořádání, kde výchova stála pouze na ženách.)
Blíží se doba, kdy žáci napíší „výzo“ učitelům
Říká se, že vysvědčení, známkování, má děti motivovat. Platí to i v případě, že ho vnímáme jako trénink na budoucí sérii nepochopení a nespravedlností. Sem patří i přeceňování, nadržování, přilepšování některým přírodou k tomu nadaným jedincům. Děti už ve škole vidí: Hleďme, ta naše spolužačka moc rozumu nepobrala, a přece jí to všecko tak vychází. Jakpak je to možné? - A rok od roku se víc a víc utvrzují v přesvědčení, že „tak to prostě je“. - Umět přijímat realitu je nesmírně cenné, k nezaplacení.
Snad ještě jedna poznámka k vysvědčení a hodnocení. V některých školách „jdou s dobou“ a i na prvním stupni (!) zavádějí novinku: žáci budou hodnotit své učitele. Je to naprosto absurdní a naprosto dokonale současné. Zjevná snaha nadbíhat rodičům a ukázat, jak jsme moderní škola. Hodnotit učitele je na základní škole čirý nesmysl. Ale dnes se to nosí, klasické novum HR (human resources, oddělení lidských zdrojů ve firmách a úřadech) je, že zaměstnanci hodnotí nadřízené. Je to taková fajn finta, jak mít v záloze důvod, proč nějakého nebezpečně schopného manažera vyrazit.
Děti mohou hodnotit učitele, ale pak ten přísný, který po nich něco chce, propadne, a ten líný, který je nechá, ať si dělají, co chtějí, bude vysoce oblíben. Musí to tak být. A stejné to bude i při hodnocení nadřízeného. (Samo sebou, jako vždycky a ve všem, až na výjimky.)
Dost možná není daleko doba, kdy si pro vysvědčení na konci června půjde nejen lehce roztřesená žákyně, ale i ještě mnohem roztřesenější učitelka. Bude si v noci na pátek říkat: „Jakpak asi dopadla žákovská rada? Nechtěla jsem toho po nich moc? Ten celoroční test jsem jim už dávat neměla, to byla chyba, to mě možná bude stát místo.“
