Že Magor umřel, jsem se dozvěděla z mobilu v metru, míjela mě spousta lidí, jakoby bez tváře, a pak tramvají kolem domu na Letné, kde jsem si kdysi Magora prohlídla poprvé pořádně ...

... když v nějakém luxusním bytě rozvážně ukládal ptačí hnízda ze Stromovky do knihoven s koženými encyklopediemi, zatímco v kuchyni, na mramorové zemi, se tyčila hromada shnilé zeleniny, kterou už nikdo nechtěl. A na sporáku se vařil guláš ze zbytků od řezníka, ze kterého pak jenom jediný Magor neměl otravu, protože všechno vydržel. Stokrát znásilňovaný ve vězení napsal ty nejkrásnější básně pro děti.

A on sám byl jako dítě, s dětským výrazem stál proti davům a říkal, co si myslí, to nejpřirozenější na světě, co už dnes vlastně skoro nikdo neumí. Možná právě proto měl kolem sebe ochranný obal, ve kterém se snoubila slabost se sílou, ať už rány dostával, nebo dával.

Rozdával nečekaně, bez zbytečného patosu. A když už jsem měla pocit, že konečně taky jednu slíznu, najednou mě požádal o tanec a do ruky mi vrazil svou sbírku s věnováním „Evě z lásky, její tajný ctitel". Otevřela jsem ji až nedávno. Bylo tam:

„Teď nebojím se smrti už
přijď ke mně blíž s kosou nabroušenou.
Ale vteřinu před tím prosím tě,
ať zaslechnu racky nad Vltavou."
 
Vráťa Brabenec říká, že člověk je tu tak dlouho, dokud má co říct, a Magorovi se ty měsíce mlčení prodlužovaly ne proto, že by neměl co říct, ale že to, co by říkal, už by asi nikdo nepochopil, a tak musel zas na čas jinam.

Martine Ivane Jirousi, připíjím na Tvou věčnou přítomnost Tvou oblíbenou vodkou a posílám verše Plastiků, které Ti vždycky trhaly srdce: … „i duše je zátěž, i pomyšlení na ni, v zahradě boží, je času dost…."

Autorka je překladatelka, herečka a baskytaristka skupiny The Plastic People of The Universe