Kyjev, začátek března 2022
Do Kyjeva jsme přijeli počátkem března. Pracoval jsem tehdy pro CNN Prima News a s kameramanem Petrem Židkem, který žije na Ukrajině (a nyní pro vás píše na Aktuálně.cz Ukrajinský deník), jsme do hlavního města dorazili úplně prázdným vlakem ze Lvova. Na druhou stranu naopak na vlaky čekaly v třeskutém mrazu třeba celou noc nekonečné řady žen, dětí a starých lidí, aby nasedli na jakýkoliv vlak směřují na západ. A bylo jedno, jestli jede do Polska, na Slovensko, do Rumunska, Maďarska nebo Moldavska.
Město bylo sevřené strachem, ale vyzařovalo z něj i odhodlání. Na ulicích nebyl skoro nikdo, nejezdila veřejná doprava, ochody byly zavřené, semafory nefungovaly. Každých několik set metrů bylo kontrolní stanoviště Teritoriální obrany. Betonové bloky a pytle s pískem a za nimi v pekelné zimě muži, kteří často drželi kalašnikov prvně v životě. Teď čekali, jestli ruské tanky prorazí obranu na okrajích města. Vedle sebe basu od piva s Molotovovými koktejly. Náklaďáky naložené cementem, převrácené tramvaje a svařené protitankové překážky doplňovaly improvizovanou obranu.
Ve městě zuřila špionománie a hlavně v prvních dnech nebylo radno vzbudit u vyplašených "teritoriálců" podezření. Často záleželo na náhodě. Třeba když nás odchytli chlapíci se samopalem, kterým se náš vak se stativem zdál podezřelý. Stativ viděli poprvé v životě, ale naštěstí se k nim přidal bojovník, který byl v civilu střihač a věc vysvětlil. Kdykoliv jsme vytáhli kameru, do dvou tří minut u nás někdo byl a kontroloval papíry, prověřoval a vysvětloval, co všechno točit nesmíme (v podstatě nic…). Občas byl zaveden zákaz vycházení na celých 24, 48 a jednou i na 72 hodin. To znamenalo pro lidi stoupnout si do fronty před několik málo otevřených obchodů a nakoupit si do zásoby a pak se zavřít doma. Mimochodem, kapitalismus zafungoval, a jestli v tuhle chvíli někdo vydělal, byla to rozvážka jídla (a cigaret). Hodně lidí nechtělo opouštět domovy, ani když zákaz vycházení neplatil. V celém městě panovala přísná prohibice, která se v těch prvních dnech dokonce i celkem dodržovala.
Spali jsme v bývalém hotelu, nyní v kasárnách jednoho praporu Teritoriální obrany. Měli jsme kde spát a co jíst - často to bylo jídlo, které jim věnovaly restaurace, jež musely zavřít. Vznikaly z toho někdy dost podivuhodné kombinace, třeba krevety s pohankou.
Vojáci byli vesměs mladí kluci okolo pětadvaceti let, většinou se znali z klubů bojových umění a podle tetování neměli někteří z nich zjevně daleko ke krajní pravici. Vojenské zkušenosti neměli skoro žádné. Po několika dnech ale přijeli Gruzínci, veteráni z války v roce 2008, a potom i několik Američanů a jeden Dán, kteří bojovali v Iráku, Afghánistánu a Sýrii. Několik hodin taktiky denně mělo ale k pořádnému výcviku daleko a v duchu jsem je litoval, pokud by se dostali do opravdového boje. Naštěstí ukrajinská armáda zastavila nepřítele ještě před městem. Ukrajinci byli odhodlaní, ale už tehdy jsem si všiml jisté lehkovážnosti - někde sice kopali usilovně, ale na řadě míst se obránci spokojili s pár pytli s pískem a betonovými bloky. S tím by si ruské tanky snadno poradily.
Kyjevská oblast, polovina března 2022
Dálnice u Makariva byla obrazem naprosté destrukce. Zničené tanky, ohořelé mrtvoly, zničená vozidla. Nějakým zázrakem nás ukrajinský voják na posledním check pointu pustil dál a ještě perfektní angličtinou doporučil, abychom si už opravdu vzali balistiku… Takže jsme jeli a v jednom z těch typicky válečných náhodných okamžiků se ocitli až v první linii. A ačkoliv Ukrajinci jinak ani v hlubokém zázemí nenechávali natáčet cokoliv, co jen vzdáleně připomínalo vojenských objekt, "fronťáci" byli úplně v klidu.
Procházeli jsme řadou vojáků, čekajících před první linií zákopů. Zaujalo nás neuvěřitelné množství pancéřovek RPG-7. Jako kdyby každý voják měl dvě… Před námi byl most a za námi už země nikoho. Vojáci se snažili zahrabat co nejhlouběji, ti nejšťastnější spali v propustkách pod silnicí, v betonové skruži. Ze strany si na ni nalepili obrázek Panny Marie. Pro štěstí. Jak se říká, ve válce nikdo nezůstane ateista… Voják, který se s námi kamarádil nejvíc, se nakonec nechal natočit jen zezadu. Ne kvůli Rusům, ale kvůli mamince. Od začátku války jí totiž říkal, že pracuje v bezpečí ve štábu.
Bazar, konec března 2022
Vesnice Bazar, utopená hluboko mezi lesy, loukami a mokřady, severovýchodně od Kyjeva. Cestou sem člověk pochopil, proč to měli Rusové při postupu na Kyjev tak složité. Jediná špatná silnice a jinak nic. Zleva i zprava mokřady. Vesnice jednou za 10 kilometrů, ztracená uprostřed ničeho.
Ta poslední se jmenovala Bazar, za ní už bylo území nikoho a další obec už byla v ruských rukou. V noci odtud uprchla skupina žen s dětmi a starými lidmi. Nemohli už snášet řádění opilých jakutských vojáků. Šli třicet kilometrů lesem. Tyhle ženské s upracovanýma rukama zvládnou asi všechno. I ony se ale rozplakaly štěstím, když dorazily na okraj vesnice a shledaly se tu s příbuznými a přáteli.
Ukrajinským obráncům velel muž s přezdívkou Nesluh, profesionální voják a člověk na svém místě. Panovala tu železná disciplína, neexistovalo, že by se voják napil alkoholu. "Koho uvidím s chlastem, na místě ho zastřelím," prohlásil, a aby dodal svým slovům důraz, zašermoval pistolí. Jeho muži právě dostali první dárek ze Západu - americký granátomet Mk 19. Cvičil je na něm americký dobrovolník, bývalý mariňák. Kde se tu vzal, nevím. Jen se mihnul a zmizel s dalšími vojáky v lese. Vojáci nás prosili, jestli bychom jim nesehnali termovizi - je to neocenitelný pomocník při nočních hlídkách v nekonečných lesích.
Nakonec ale bylo všechno jinak - během pár dnů se odsud, stejně jako z celé Kyjevské oblasti, Rusové stáhli. Přecenili své síly a naopak podcenili ty ukrajinské. Naděje na rychlé vítězství se rozplynula a Kyjev byl definitivně zachráněn. Těžiště války se přesunulo na Donbas.
