Řidiči by měli natankovat a se správnou mírou fatalismu očekávat věci příští. Cena nafty prolomila hranici 38 korun, benzin 36 korun za litr. Což zní skoro pohádkově pro každého, kdo si vzpomene, jak na jaře objížděl pumpařské totemy v naději, že najde místo, kde by svůj diesel nakrmil za méně než půl sta. Vše ale může být brzo jinak. Evropská unie - a následně skupina ekonomicky vyspělých zemí G7 plus Austrálie - se dohodly, že maximální cena, již jsou ochotny zaplatit za ruskou ropu, bude činit 60 dolarů za barel.
Začíná tak klasické "vězňovo dilema", v jehož rámci protihráči zvažují své šance při kooperaci či naopak souboji. Evropská unie sází na to, že ruský prezident tlaku podlehne. Ten naopak může kalkulovat s tím, že by prodej ropy úplně utnul. Což by sice těžce postihlo státy závislé na jeho dodávkách, on by však takovým krokem zase přišel o klíčové příjmy.
Pokud by se nakonec obě soupeřící strany rozhodly pro spolupráci za evropských podmínek, bude to výhodnější pro Západ než pro Rusko. A dlouhodobě to navíc povede k energetické nezávislosti svobodného světa na agresorovi.
Na misce ropných vah
V sázce je opravdu hodně a sedmadvacítka tak hledala společnou řeč velmi pracně. Původně se v Bruselu pracovalo s částkou 65 až 70 dolarů za barel, tedy sumou vyšší, než za jakou se dnes ruská ropa obchoduje. Což bylo nepřijatelné pro Poláky a baltské státy, protože Moskva by nadále inkasovala plnou tržní cenu - a získávala tak značné prostředky na financování své agrese vůči okolnímu světu.
Výsledkem protestu je poměrně složitá dohoda o spoustě neznámých. Strop nakonec stanovila na zmiňovaných 60 dolarech. Jistě to mohlo být i méně - při vědomí toho, že produkční náklady na barel se pohybují někde kolem 20 dolarů, žádali například Varšava a Tallin, aby strop byl stanoven na 30 dolarech. I stávající rozhodnutí však Rusko nakonec pocítí.
Už proto, že s okamžitou platností přestávají Evropská unie, země skupiny G7 i Austrálie dovážet ruskou ropu po moři. Navíc nebudou pojišťovat ani propůjčovat tankery, které by přepravovaly surovinu za cenu nad stanoveným stropem. Což je velmi významný krok, který Kremlu výrazně komplikuje export ropy na jiné trhy.
Co se naopak odkládá, je zákaz dovozu ruské ropy do Česka, Maďarska a na Slovensko. Všechny tři země dostaly výjimku, díky níž do nich může ropovodem Družba surovina proudit až do začátku února. Pokud se tedy Putin nerozhodne odstřihnout je okamžitě.
Kvůli všemu výše popsanému není příliš pravděpodobné, že se ceny paliv udrží po celou zimu na současné úrovni. Platí však, že se Evropa vydala směrem k nezávislosti na agresivním Rusku a při odpovídající míře solidarity i úspor může těžkosti, které z toho plynou, překonat.
Ještě dva roky nátlaku
Moskva ústy Putinova mluvčího Dmitrije Peskova sice z předstihem avizovala, že na žádný cenový strop nepřistoupí, jenže peníze teď zoufale potřebuje. A i při 60 dolarech za barel by jich pořád inkasovala poměrně dost.
Polsku a baltským zemím se však podařilo prosadit pravidlo, podle kterého se stanovená hranice bude každé dva měsíce revidovat tak, aby ležela alespoň pět procent pod tržní cenou. Zmiňovaných 60 dolarů tedy podle všeho představuje jen jakýsi úvodní výkop, jehož úroveň se Západ bude snažit stlačovat dolů, nakolik to jen situace umožní.
Nikdo tak v současnosti netuší, jak se Kreml nakonec rozhodne. Každopádně má k dispozici jen omezený časový úsek, během nějž má šanci středoevropské země energeticky citelně zasáhnout. Modelově to lze dokumentovat na případě Česka. Vládě Petra Fialy (ODS) se již podařilo dohodnout rozšíření kapacit ropovodu TAL, který k nám vede z italského Terstu. Jenže dodávky z Družby bude toto potrubí kompletně schopno nahradit až někdy v roce 2025.
Na věčné časy a ani o den déle
Právě ropovod Družba se přitom zdál být symbolem věčného energetického spojenectví Evropy a Ruska. Už za studené války se na jeho výstavbě podílely také západní firmy a v roce 1962 dopravil do tehdejšího Československa první dodávku "černého zlata". Fungovat nepřestal ani po spektakulárním pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu. Německo i mnohé další evropské země pak svoji ekonomickou prosperitu založily právě na dodávkách levných energií z Východu.
Tento po dekády upevňovaný řetěz však Vladimir Putin nyní během několika měsíců zničil. A to nadobro. I kdyby zítra vyhlásil mír a stažení ruských vojsk z Ukrajiny, Evropa už investovala obří sumy do budování LNG terminálů, rozšiřování plynovodů, ropovodů i další energetické infrastruktury, jež ji má chránit před vrtošivým a nevypočitatelným Ruskem. Což je proces, který už nedokáže zvrátit ani dumpingová cenovka zavěšená na barelu ruské ropy.
Plyn na tuto zimu si už Evropa zajistit dokázala, nyní před ní tedy stojí úkol dohrát partii o ropu. V ní se možná Vladimiru Putinovi ještě podaří docílit toho, aby se lidem u pumpařských totemů párkrát protočily panenky v očích, i to se ovšem nakonec vyplatí. Jak totiž můžeme vidět, nic nebylo ve výsledku dražšího než levná ropa a plyn z Kremlu.
