Posledním lednovým dnem nekončí něco, co by za kanálem La Manche začalo až 23. června 2016, tedy v den brexitového referenda. To "něco" - protikontinentální a protibruselská emoce - se ostrovní historií táhne už dekády. A stejně jako u jiných emocí hrají samozřejmě i v tomto případě seriózní argumenty jen velmi podružnou roli.
Stačí si vzpomenout na ty nejlepší scény z osmdesátkového satirického seriálu Jistě, pane ministře, v nichž sir Humphrey svému nechápavému nadřízenému opakovaně odůvodňoval členství ostrovů v evropském společenství mimořádně cynicky. Protože prý Británie nezvládla kontinent rozvrátit zvenku, musela vstoupit dovnitř, aby lépe rozhádala Francouze a Němce i další národy.
Že se ale negativní britská emoce nezastaví před vůbec žádným racionálním argumentem, jsme opravdu zjistili až v létě 2016. Nezbylo tedy nic jiného, než jí dát průchod, aby nás všechny nakonec definitivně nestrhla.
Jakmile ji ale odklidíme z cesty, přijde čas na hledání nějaké racionální dohody. Stojí za to se snažit. Pokud ji totiž sepíšeme špatně, založíme si jen na další zlé pocity, jež nás budou - k naší škodě - stravovat několik dalších desetiletí
Schrödingerova dohoda nestačí
Je nesmysl tvrdit, že Británie v pátek odchází z Evropské unie. Je to jen politická deklarace, který má nasadit ohlávku emoci, o níž byla řeč. Reálně se mění jen velmi málo, protože Britové i kontinent vstupují do přechodné fáze, která drtivou většinu pravidel zachovává a má platit minimálně do konce roku.
To "minimálně" je důležité. Britský premiér Boris Johnson sebevědomě tvrdí, že za jedenáct měsíců dojedná veškeré trvalé obchodní dohody, což je ale podle mnohých iluzorní.
Dost vratká je totiž už samotná brexitová dohoda. Speciálně pak hraniční režim mezi Severním Irskem a Irskou republikou, jehož celní pravidla tak trochu připomínají Schrödingerovu kočku dobře známou z kvantové fyziky: zboží v Severním Irsku bude součástí britského i unijního celního prostoru a na irsko-irské hranici kontroly budou i nebudou.
K řešení je toho tedy stále víc než dost. Nehledě na to, že po opadnutí emocí se pod tlakem reality rychle zhroutí vize globální Británie, která dobývá jeden obchodní trh za druhým. Jde o sen, který se ukázal být mylným už po konci druhé světové války. Dnes je pak čirým blouzněním.
Británie a kontinent se tedy snad konečně budou moci začít bavit smysluplně. Nejde přitom jen o obchod a ekonomiku, ve hře je také bezpečnost - bez ostrovních složek si lze jen s krajními obtížemi představit evropský boj s terorismem, natož vlastní obrannou politiku.
Precedent pro exitáře
Nezbývá než doufat, že až se Britové vzpamatují z brexitové horečky, přijdou na chuť své příslovečné racionalitě. Teplota i tlak ale mohou začít stoupat kontinentálním Evropanům. Zatím jsme se hrdě utěšovali jednotou, jakou jsme vůči Spojenému království projevovali a nehodili pro své partikulární zájmy přes palubu Irsko. Takový postup ale dříve či později zákonitě narazí na svou mez.
Na jednu stranu je třeba s Brity co nejvíce spolupracovat, na tu druhou to ale nesmí dopadnout tak, aby výsledkem brexitu byl vzkaz: kdykoli můžete odejít, nic neplatit a přitom si užívat všech výhod jednotného trhu.
Dohoda samozřejmě nebude vůbec jednoduchá, protože se z ní logicky stane precedens pro frexitáře, grexitáře, czexitáře a všechny další podobné pacienty stižené mutací brexitové choroby. Pokud by se ukázalo, že průběh nemoci je velmi mírný a rekonvalescence více než příjemná, je to jistá poukázka na budoucí rozpad klubu.
Podle odhadů britských diplomatů se po rozchodu vztahy Britů a unie hodně rychle zlepší. To se jistě dá po odvalení brexitové emoce čekat. Ale opravdu dobré vztahy kontinentu a ostrovů nastanou až tehdy, když si obě strany uvědomí, jak moc jsou na sobě politicky, bezpečnostně, kulturně a ekonomicky závislé. A že pouhé odebrání jedné zlaté hvězdičky z modré vlajky vůbec nic neřeší.
Na konci roku by tu proto ideálně měla být schválená dohoda, která co nejvíce z dlouho trvající spolupráce zachová. A zároveň exitářům všeho druhu ukáže, že odchod z klubu má své náklady.
Sbohem totiž v propojené Evropě reálně nemůže nikdy znamenat nic jiného než jen na shledanou.
