reklama
 
 

Zápotockého pomník se nebude kácet, ale dostane tabulku. Dobré řešení

25. 11. 2015 10:55
Socha slouží jako paměť, memento. Když zůstane na svém místě, nejde o důkaz toho, že se bolševik vrací.

Na návsi v jeho rodných Zákolanech (okres Kladno, 536 obyvatel) bude i nadále stát pomník komunistického politika a prezidenta Antonína Zápotockého (1884 – 1957). Socha v nadživotní velikosti byla odhalena v orwellovském roce 1984.

Zápotocký je zápornou postavou českých dějin. V čem je jeho problém, vystihuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu z roku 1993. Za výčet historických skutků, parlamentem zabalený do krabice s nápisem „Zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný režim“, odpovídá málokdo tolik jako Antonín Zápotocký. Gottwaldův nástupce nejdřív ve funkci ministerského předsedy (1948), pak na Hradě (1953).

Takže, co řešit? Proč ještě pomník nebyl stržen, čtvrt století po pádu prohnilé vlády KSČ? V revoluční euforii si to určitě představit dovedu, teď už tolik ne. A přístup některých Zákolanských – jde o jejich rodáka, socha stojí na obecním pozemku – docela chápu. Stejně jako ty, pro které je pomník pouhým výsměchem obětem Zápotockého doby.

Mimochodem, dva dny před měnovou reformou roku 1953 občanům do očí lhal, že žádná nebude. Copak si takový člověk zaslouží sochu?

Na radnici v Zákolanech uvažovali, že o budoucnosti pomníku uspořádají místní referendum. Z nápadu sešlo; zato se v restauraci U Libuše, kde byla ještě před několika lety hostům k nahlédnutí dobová publikace „President Antonín Zápotocký ve fotografii“, konala veřejná beseda na téma „Pomník Antonína Zápotockého v Zákolanech.“ Z ní, jak mi řekla starostka Lucie Wittlichová, vyplynulo, že naprostá většina obyvatel souhlasí s ponecháním sochy, s podmínkou, že zde bude umístěn vysvětlující text. Další možností, jak vyřešit problém „uctívání“, je odstranit piedestal a sochu postavit na zem. To by sice znamenalo finanční náklady, ale je to reálné. Návrh textu bude připraven a diskutován v průběhu příštích měsíců.

Přístup radnice se mi zamlouvá. Minulost – v tomto případě zhmotněná v bronzu – by se dala zpracovat i tak, že se pomník odveze a šoupne do nějakého lapidária mezi své kolegy, anebo prostě ponechá osudu a zubu času tam, kde je. Tohle mi ale přijde poctivější: řeší se pro a proti, minulost ožívá. O Zápotockém, o jeho době a zločinech, na kterých nese svůj podíl, se mluví. Příležitost pro moderní dějiny.

Předpokladem uznání takové liberální metody je, že se pomník nebere jako „pocta“, ale jako „paměť“. V uctívání Zápotockého se samozřejmě nikomu zabránit nedá. Stejně tak, bohužel, může jeho pomník někoho urážet. Ale když socha zůstane na místě s dostatečně výmluvnou vysvětlující tabulkou, mohla by to být vyhlídka na kvalitní vyrovnání se s minulostí. Snést ji z piedestalu podle mě ani není třeba, jen ať je památka pěkně autentická. Memento s kompletní estetikou 80. let.

Je jasné, že takhle mohou s pomníkem naložit spíš „za bukem“ na venkově, v Praze by to nešlo. Zápotockého socha na dnešním náměstí Winstona Churchilla na Žižkově se poroučela v roce 1990. Ale proč dnes hledání společné vůle odpírat zákolanským občanům?

Místní lidé, říká paní starostka, se dají rozdělit na dvě skupiny – s více podskupinami. Stručně – jedni mají k Zápotockému blíž, protože se zde narodili, polistopadové změny nevnímají jako pozitivní, protože se jim ekonomicky daří mnohem hůř a současná politická reprezentace jim nezaručuje takové příjmy a takové jistoty, na které byli zvyklí (hornické platy, levné nájmy, ceny energií a tak dále.). Druhá skupina je složena spíše z mladých lidí, kteří mají práci, případně se do Zákolan nastěhovali. Ti si váží demokratických svobod (byť samozřejmě reflektují negativní jevy současné politiky) a Zápotockého vnímají jako představitele režimu, proti kterému oni nebo jejich rodiče bojovali.

Mezi nimi je jen několik jednotlivců, kteří radikálně trvají na odstranění. Ostatní chápou, že boření soch není cesta k lepší budoucnosti.

V posledních letech zažíváme těžkou relativizaci minulosti, jejích stop jsou stovky, od komunistických televizních seriálů po některé laureáty státních vyznamenání. Relativizaci epochy, kterou spolunastoloval Antonín Zápotocký. Probíhá gumování, znehodnocování paměti.

Ponechání Zápotockého pomníku k tomu ovšem nepřispívá. Naopak. Když zůstane na svém místě, nejde o zneklidňující důkaz toho, že se bolševik vrací. Ale že důležitá pomníková paměť funguje. Nechat sochu tam, kde je, s vysvětlením proč, je moudré řešení.

Mariánský sloup na Staroměstském nebo Radeckého pomník na Malostranském náměstí tolik štěstí neměly – a ten kus paměti, které nesly, tu schází.

autor: Jan Lipold | 25. 11. 2015 10:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama