Nevíme, co to bude, ale asi to přijde. Může to být nová mutace delta, která se už prohání po Česku. Může to být rychlé šíření viru, které od náctiletých v Praze přeskočí do dalších krajů. Může to být úplně něco jiného, co způsobí další nápor viru. Co je nejpravděpodobnější, to nechme na úsudku odborně povolaných epidemiologů.
Ale i bez profesury z epidemiologie je jasné, že až to přijde, tak to prozkouší vakcinační hradbu, kterou už půl roku stavíme. A to především okolo nejrizikovějších skupin, tedy seniorů, chroniků a dalších, kteří ještě na jaře plnili jednotky intenzivní péče.
Když se podíváme na unijní statistiky, nevypadá to s námi ani dobře, ani zle. S asi polovinou populace, co dostala alespoň jednu dávku, jsme někde uprostřed unijního pelotonu. Jenže při bližším pohledu najednou vidíme statisíce lidí nad 60 let, kteří se z různých důvodů k vakcíně ještě nedostali nebo ani nechtějí dostat. A mnohé země EU, které třeba jsou i v celkovém čísle proočkovanosti za námi, už přitom tuto skupinu mají celou "pokrytou".
Je jistě možné se rozhodnout, že tyto seniory už prostě český stát doočkovat nedokáže, a místo toho se pokusit zvýšit kolektivní imunitu očkováním mladých. Stát proto už otevřel i přístup k vakcinaci mladým od 12 let, masivně investuje do propagace a brzo se půjde dát bodnout třeba cestou z nákupního centra.
Jenže pokud se stát opravdu rozhodl tak velkou skupinu starších spoluobčanů ze svých plánů prostě odepsat, tak by to měl veřejně říct a měla by se okolo toho strhnout poměrně bouřlivá veřejná debata. A dopadla by pravděpodobně velmi výrazně v neprospěch tohoto přístupu. Seniorů, kteří jsou stále bez očkování, je stále tolik, že úplně s přehledem stačí na další podzimní zahlcení nemocnic a boj o posledních pár ventilátorů.
Země, kde se o seniory postarali
Ukazuje se, že není v Evropě zas tak velké umění naočkovat někam k 50 procentům, kde aktuálně je i Česká republika. To pravé umění je bez povinného očkování přesvědčit zbývající seniory, kteří mají nedůvěru v očkování. A pak zbytek populace, který má velkou šanci, že covid zvládne bez větší havárie, takže jejich touha se jít bodnout do ruky dramaticky klesá.
Česko s polovinou očkovaných jednou dávkou a třetinou již plně naočkovaných nyní čeká překocení z poptávkového šoku do nabídkového. Místo statisíců dávkychtivých občanů najednou více a více očkovací látky bude zbývat. Proto se už otevírají i rezervace pro mládež. Jenže to nejde jen tak snadno přijmout jako fakt. Protože onen fakt vypadá v různých zemích velmi různě.
Pokud se podíváme na rezervoár dat Our World in Data, tak k začátku července u osmdesátníků byla proočkovanost alespoň jednou dávkou 81 procent, u sedmdesátníků 84 procent, u šedesátníků 71 procent, padesátníků 64 procent, ve věkovém rozmezí 25-49 let 46 procent a u nejmladších dospělých 32 procent. U šedesátníků tedy chybí skoro třetina, a dost návštěv v očkovacích centrech chybí i u těch nejstarších.
A teď nějaká podobně velká země, třeba Dánsko: osmdesátníci komplet, sedmdesátníci komplet, šedesátníci 96 procent, padesátníci 91 procent.
Můžeme zmínit i další země, kde se stát dokáže i bez povinného očkování dostat k seniorům a přesvědčit je, že speciálně oni by se měli chránit. Namátkou uveďme třeba Belgii, která bývá terčem posměchu za laxnost a nefunkčnost. Ale třeba i Portugalsko, jižanská země, kde bychom si úspěšnou vakcinaci už vůbec netipli. Přesto je ze statistik zjevné, že tamní vláda zjevně vše vsadila na očkování lidí 50 plus. Mají tak zatím velmi slabou proočkovanost dvacátníků, ale jejich senioři jsou již poměrně silně chráněni.
Slovenské varování
Aby bylo jasno: Vládě se přes všechny karamboly povedlo nyní dovést očkování na poměrně vysoké denní číslo. To je dobře. Navíc se tu také naštěstí nakonec neočkujeme úplně vším, co je na trhu, jako třeba v Maďarsku. A nepochybně očkování zvládáme mnohem lépe než třeba takové sousední Slovensko, kde alespoň jednu dávku nemá ani 40 procent populace, velmi špatná jsou čísla i v nejrizikovějších skupinách.
Kulturně blízké Slovensko je pro nás také dobrým příkladem, že nelze rozdíly v očkování v jednotlivých unijních zemích svádět právě na kulturní rozdíly. Ne všechny jižanské země zaostávají, již zmíněné Portugalsko se o seniory postaralo dobře. Výrazné rozdíly vidíme právě i mezi Českem a Slovenskem.
Zjevně jde v boji proti covidu i o celkovou důvěryhodnost státu, který pobízí k nepovinnému úkonu. Slovensko nejprve rozjelo akci Sputnik, až z toho padla vláda, pak se na antivakcinační barikádě utkali oba lídři opozice Pellegrini a Fico a nyní se vše snaží nová vláda zachránit očkovací loterií - na to je prostě trudný pohled a důvěru to prostě budit nemůže.
Proto je pro Česko tak důležité nyní nezvolit špatnou cestu, neztratit tempo a nepřejít do letního pozvolného výklusu, kdy už se doočkují jen ti, kteří chtějí bez problému na zahraniční dovolenou do ciziny, a k tomu pár mladých. To bude vše a proočkovanost se zastaví někde na 60 procentech.
Všechnu moc praktikům
Co by se tedy mělo nyní dít? Místo otevírání očkovacích center přímo v obchoďácích a ve firmách by se stát měl spolehnout na ty jediné, kteří mají u nedůvěřivých respekt - a to jsou jejich praktici. Dosud přitom byla spolupráce státu s praktickými lékaři jedna velká katastrofa. Premiér raději chtěl obří očkovací centra, kde za dozoru urostlých výsadkářů po tisících v němém úžasu pochodujeme pod jehlu. Jenže tohle divadlo opravdu není nic pro hůře pohyblivé seniory. Stát a zdravotní pojišťovny přitom dobře ví, kdo se ještě neočkoval. Měl by proto zaplatit praktikům, aby si vyhradili čas a postupně zavolali nedůvěřivcům ze své kartotéky.
Rozhodně by na ně neměli hned uhodit, jak to, že věří dezinformacím, a jak to, že ještě nešli pod jehlu. Takto se sice ostošest verbuje v médiích a lajkuje na sociálních sítích, ale na tyto skupiny je něco takového zcela neúčinné, naopak je to ještě spíše utvrdí v jejich odporu. Místo toho by měl praktik v klidu vyslechnout jejich více či méně oprávněné obavy z různých nežádoucích účinků, vysvětlit jim odborný pohled a připomenout, že očkováním přispívají i k ochraně ostatních. Na požádání by jim měl být schopen zajistit i termín v očkovacím centru, u sebe, nebo k dotyčnému objednat snadno a rychle mobilní očkovací servis.
Když to šlo v tolika státech EU, kde mají nejstarší ročníky prakticky komplet naočkované alespoň jednou dávkou, není důvod, aby to nešlo v Česku. A až si přes léto tento nejakutnější domácí úkol odbudeme, rozumujme, od jakého věku máme očkovat děti. Cesta s covidem bude jistě ještě dlouhá a obtížná, ale pokud máme vůbec někam dojet, nepředpřahejme vůz před koně.
