„Za plakátem“. Tak se jmenuje velmi krátký a působivý dokument, který letos natočil mladý filmař Michal Hříbek. Pojednává o tom, že za rubem obrovského plakátu na pražském náměstí Hrdinů, který překrývá fasádu činžáku včetně oken, dál bydlí lidé. Koukají ven skrze reklamu a připadají si, „jako když máte šeroslepost“, jak to popsala jedna z obyvatelek domu. Kytky jí uschly.
Za tmy je plachta silně osvětlená, aby byla reklama z aut na magistrále dobře vidět. „Nesvítí to do pokoje, ale těsně na parapet. Ale máme vevnitř jako ve dne. Asi jsme si zvykli, ale že by to bylo příjemný…,“ popisuje paní, jak veleplakát mění biologické rytmy.
Je třeba říct, že s proměnou v krtky museli nájemníci napřed sami souhlasit. „Když nám to nabízeli, říkali, jak je to průhledný. A taky: Vždyť jste celý den v práci, ty okna ani nepotřebujete,“ vzpomíná obyvatelka bytu za billboardem.
A tak se stalo. Ten dům není jediný, který u magistrály nebo na jiných místech metropole (jde o lukrativní lokality podél silničních tahů) potkal takový osud. Byl ponížen na nosič velkoplošné reklamy, svým způsobem přestal existovat. Co je za plachtou, jakoby není podstatné, je to anulované, bezcenné. Je svým způsobem neuvěřitelné, asi jako když narazíme na osídlení na osmdesáté druhé rovnoběžce, že na takovém nehostinném místě přebývají lidé, zaživa zabalení do inzerce. Nemusíte být jedním z nich, abyste docenili absurditu takového projektu, je patrná už při pohledu zvenčí. Nonstop.
Nejde tu o nějaký kapric hrstky estétů, háklivých na zábor svého pohledu. Venkovní reklama v pražském pojetí obtěžuje obecně. A dvacetimetrové reklamní přebaly udivují například i ty turisty, zvyklé z domova na to, že komerce v již usazeném, tradičním veřejném prostoru respektuje jistý vizuální objem. Že není tak vulgární, aby si zabírala celé domy; tedy pokud nám někdo nezapomněl oznámit, že Severojižní magistrála má být místní parodií na Times Square. Vidíme východní standard – v centru dejme tomu Paříže by takové zacházení se stavbami nepřicházelo v úvahu. Úroveň pouliční reklamy poškozuje obraz Prahy v zahraničí. Prospěch z přebaleného domu má pronajímatel reklamní plochy a inzerent, pro všechny ostatní, kdo veřejný prostor i s reklamou sdílejí, jde o ryzí zbytečnost. Přinejmenším.
Tohle všechno bylo různými slovy popsáno už víckrát a nic se nemění. Takže to opravdu nikoho nepálí, nebo byly a jsou úřady vůči tomu bezmocné? Rozhodně ne.
Do 1. října 2014 měly v ruce vyhlášku hlavního města Prahy č. 26/1999 o obecných technických požadavcích na výstavbu, kde v článku 60 stálo: Svým provedením a umístěním nesmějí stavby a zařízení pro informace, reklamu a propagaci porušovat vzhled města nebo krajiny, ohrožovat bezpečnost silničního provozu … a nad přípustnou míru obtěžovat okolí, zejména obytné prostředí, hlukem nebo světlem, obzvláště přerušovaným. Anebo: Stavby a zařízení pro informace, reklamu a propagaci umístěné na budovách nesmí rušit základní členění průčelí a jeho významné detaily.
Kdo se v posledních letech projel autem třeba z Holešovic na Pankrác, musí se hořce usmát. Kolem plno reklamy, která to porušuje.
Nicméně vyhlášku před rokem nahradily Pražské stavební předpisy a ty vzápětí pozastavilo ministerstvo pro místní rozvoj. Takže teď Praha reguluje podle celostátní vyhlášky č. 268/2009 o technických požadavcích na stavby, ve které se slovo „reklama“ nevyskytuje ani jednou. Zato je tu předepsáno, že dno hnojiště musí mít podélný sklon směrem k hnojůvkové jímce. Podélný a příčný sklon dna manipulačních ploch se musí vytvořit tak, aby hnojůvka a kontaminovaná srážková voda odtékala do sběrných žlábků nebo kanálků a do jímky (paragraf 51, odstavec 2).
V anulovaných Pražských stavebních předpisech byla naopak regulace pouliční reklamy popsána docela podrobně. Nejenže stavby pro reklamu a reklamní a informační zařízení se umisťují tak, aby nenarušovaly architektonický a urbanistický charakter prostředí… a neobtěžovaly nepřiměřeně okolí světlem. Ale také stavby pro reklamu a reklamní a informační zařízení umístěné na fasádě a předsazené před fasádou … nesmí být vyšší než tři metry, mají-li převažující horizontální rozměr, a širší než dva metry, mají-li převažující vertikální rozměr (pokud nejde o slepé stěny domů). Takže opravdu žádné plachty přes celá patra.
To je sice hezké, ale Pražské stavební předpisy neplatí, a do roku 2014, kdy šlo velkoplošnou reklamu podle vyhlášky regulovat taky, to stejně nebylo na ulicích poznat. Neboli, problém není ani tak v preciznosti právních předpisů jako ve vůli je nekompromisně vymáhat. Přitvrdit ve veřejném zájmu. Dokonce ani teď, kdyby město opravdu chtělo proti zamoření ulic velkorážní reklamou bojovat, nemá holé ruce. Například si může pozvat na pomoc dopravní policii a hygieniky. Nebo snad ty slavné normy oslunění pro nešťastníky za plakátem neplatí? A musí strpět, aby jim každý večer svítili do oken baterkou?
