Osmého března 2013 přednesl Miloš Zeman inaugurační projev a ujal se prezidentského úřadu. Recenze té řeči, když si ji člověk po pěti letech připomíná, by se psala lehce: skoro všechno bylo ve skutečnosti jinak, na každém druhém řádku nějaký rozpor. A jedna věc se splnila - způsobem tehdy skoro nepředstavitelným.
Popořádku. Zeman se svěřil, že ví, jak je těžké odolat pokušení, které přináší vítězství. Dodal: Proto jsem řekl, že chci být prezidentem všech občanů, bez rozdílu jejich politických názorů. O. K., zkuste si do toho promítnout jeho empatii vůči voličům zelených. Demonstrovanou třeba v parlamentu na zákonu o Šumavě. Doporučuje 9 z 10 aktivistek.
To je jen příklad za všechny; prezidentem statisíců občanů s některými politickými názory se Zeman ani nepokusil stát.
Také se na inauguraci přihlásil k závazku, být hlasem dolních deseti milionů neprivilegovaných občanů, protože ti privilegovaní svůj hlas, nebo spíše hlasy, už dávno mají. To byla parádní floskule od začátku, ale až postupně se ukázalo, že kroužek tzv. neprivilegovaných se stále zmenšuje, protože z něj Zeman (a Zeman-Ovčáček) vylučoval celé skupiny obyvatelstva. "Pražskou kavárnou" a vlastně celou Prahou počínaje, fašizujícími sluníčkáři, novináři, vegetariány a abstinenty konče.
Prvním cílem novopečeného prezidenta mělo být uklidnění a stabilizace politické scény. Ano, nejlepší cesta k tomu vede přes jmenování Rusnokovy trucvlády, ukázalo se brzy. Lánský puč v říjnu 2013 také nebyl v žánru špatným číslem.
Politický ráj vykreslil Miloš Zeman větou: Věřím, že na daleko širší bázi věcným, a pokud možno i přátelským, dialogem všech relevantních subjektů se nám podaří nalézt společný jmenovatel v zájmu dalšího rozvoje České republiky a hájení jejích oprávněných národních zájmů. Můžete si pod tím představit devótní čínské prohlášení ústavních činitelů (prezident + 3x ČSSD), bianco šek Babišovi k sestavování vlády, hůl na Sobotku a okopávání kotníků sociální demokracie, ostentativní preferování Zemanových politických favoritů, cokoli chcete. Širší báze pokud možno přátelského dialogu je totiž základ!
Oprávněné národní zájmy hájil Zeman i sólo, často prostřednictvím tzv. bonmotů. Tak jako když před americkými volbami dal na mítinku k lepšímu starý a smazaný tweet Donalda Trumpa: "Když nedokázala uspokojit ani svého manžela, nedokáže uspokojit Ameriku." Akcie českých zájmů v demokratickém zámoří letěly strmě vzhůru.
Na ostrovy pozitivní deviace prezident v inaugurační řeči vysadil podnikatele baťovského typu, kteří reinvestují své zisky do oblasti svého podnikání a novými investicemi přinášejí nová pracovní místa, snižují nezaměstnanost a řádně platí daně do státní pokladny, ale také miliony lidí, kteří vykonávají, řečeno Masarykovými slovy, onu drobnou, černou, trpělivou a poctivou práci. Oběma skupinám se po celých pět let věnoval - ale zhusta podle toho, jestli šlo, nebo nešlo o jemu nakloněné, spřízněné, sponzorské a jiné duše.
Patří mezi podnikatele baťovského typu dejme tomu firma Liglass z ruiny u Železného Brodu, pro kterou prezident s kancléřem vylobbovali výstavbu vodních elektráren v Kyrgyzstánu? Naopak, existují klasičtí představitelé drobné práce, které Zeman nejenže nepodporoval, ale naopak se pokoušel tupit - například minipivovary.
Do souostroví negativních deviací Zemanovi připluly kmotrovské mafie, které parazitují na těle české společnosti. 8. března po sté první vypíchl, že nejúčinnějším nástrojem v boji proti těmto ekonomickým mafiím je zákon o prokázání původu příjmu a majetku včetně možnosti zabavení nelegálně získaného, tedy nakradeného majetku. Zákon byl pak - i díky úsilí vlády okopávaného Sobotky - schválen. Největší reklamu majetkovým přiznáním ale dělal Vratislav Mynář, který své jmění několik let tajil a dodnes není úplně jasné, z čeho své investice do realit financoval.
Pokud jde o akutní poptávku po transparentnosti, dobrou ilustrací byla i neexistující Zemanova volební kampaň 2018, placená přes Přátele Miloše Zemana.
O inauguraci avizovaný zápas s neonacistickými bojůvkami, které občas řádí v ulicích našich měst, uvadl, když se ukázalo, že se názory těchto negativních deviantů na imigranty nebo menšiny leckdy překrývají s pohledem příznivců Miloše Zemana. O 17. listopadu 2016 se v Praze obě družiny dokonce smísily, aniž by došlo ke stopě nějakého konfliktu.
Mezi "řádění neonacistických bojůvek" (a vážně nesejde na tom, jakou kdo má šálu a jestli řve Sieg heil) patří zmlácení černocha fotbalovými fanoušky v tramvaji. Většina politiků vloni očividně rasistické násilí odsoudila. Zemanův komentář: "K obdobným útokům čas od času dochází bez ohledu na barvu pleti, protože fotbaloví fanoušci, jak jsem řekl mnohokrát, jsou lidé, kteří se nekontrolují…" Náckové, třeste se, jde po vás prezident!
Jeden z mála inauguračních příslibů, který se vrchovatě naplnil, byl boj proti třetímu ostrovu negativní deviace: podstatné části českých médií. Podle Zemana mělo jít o tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mi připomínají Čapkovu definici literárního kritika jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl.
Do tohoto boje prezident (a prezident-mluvčí) investoval ohromující množství kapitálu - výroků, strategie, vyšlechtění své vlastní mediální stáje.
Že zrovna zde při inauguračním projevu zazněl spontánní potlesk, bylo zlověstným znamením. Které se naplnilo. Důvěra v tradiční média a váha informací jsou oslabeny, údajná (politická) korektnost zašlapána hrubostí v prach, fakta jsou obtížná a komplikovaná, mít názor - tím hůře pro fakta! - je nesnesitelně snadné. Společnost kvůli tomu přestává držet pohromadě a nerozumí sama sobě. Ve zmatku, kdy sebevětší úlet může platit stejně jako vážná informace, se rozpadá veřejná diskuse a slábne kontrola moci.
To pochopitelně není (jen) dílem Zemana ani Ovčáčka, ale v první řadě internetizace a facebookizace lidí, podmíněné rapidním usnadněním přístupu k informačním technologiím. Na displeji mobilu je novinářem každý - tak proč se nechat balamutit těmi pravými, nafoukanými hňupy? Stačí selský rozum a názor ať si udělá každý sám. Tato země je naše.
Politikům u moci to velmi vyhovuje. Novináři se mohou přetrhnout, psát o skandálech a nehoráznostech, a po veřejném mínění informace stékají jako po teflonu. Je neuvěřitelné, kolik lidí zpochybňování médií politiky přitakává, nebo přímo tleská - jako ti poslanci tehdy ve Vladislavském sále. Jsou snad slepí, nevidí, že to politici dělají proto, aby se jim co nejméně koukalo pod prsty? Aby měli "klid na práci", nemuseli se zodpovídat, když nechtějí a není jim to příjemné?
Tenhle stav, na kterém má svůj podíl, patří k největším úspěchům Zemanovy prezidentury.
