Jaké je tedy to pravé Polsko? Země odvahy, vysokého umění, velkorysé tolerance, země romantiků, země nepokořitelná? Anebo je to hlavně země chudá, s obrovskými majetkovými a vzdělanostními rozdíly, z nichž roste nesnášenlivost? A jaké je koneckonců polské katolictví? Univerzální, otevřené, jako byla víra Jana Pavla II.? Anebo je hlavním článkem té víry názor, že Polák prostě musí být katolík, podezíravý ke všemu, co přichází odjinud?
"Východ" i "Západ"
Jezdili jsme mnozí - Češi, Slováci, východní Němci, Maďaři, snad i jiní - do Polska sedmdesátých a osmdesátých let pro naději, že může být lépe. Když ne hmotně lépe, tak aspoň svobodněji. Pro gramofonové desky a pro knihy, jaké u nás nevycházely a vycházet nesměly. Na koncerty a filmová představení, jaká byla v ČSSR nemyslitelná. Také se tam snadněji navazovala přátelství - lidé se méně báli. Ani tehdy však člověk nemohl nevidět rozdíly, které šlo zčásti připsat komunistickému režimu, ale které měly hlubší historické kořeny. Polky, zvláště ve městech, si dokázaly udržet neobyčejný půvab a eleganci, i když v obchodech nebylo ani mýdlo, ba, s prominutím, ani toaletní papír. Jazzové a bigbítové festivaly byly skvěle zorganizované, často s dobře vypravenými tištěnými programy. Ale taky cizinec, třeba Čech, viděl mnohem víc lidí unavených, bez naděje, že se v jejich životě může něco změnit k lepšímu, lidí utěšujících se alkoholem, lidí náchylných se okamžitě pustit do hádky s kolemjdoucím či spolucestujícím v tramvaji. A na místenku Varšava-Praha se u pokladny Centrálního nádraží čekalo ve frontě třeba osm hodin... Kdybychom si měli posloužit stereotypy, řekli bychom, že "lidové Polsko" bylo v očích Čecha i západnější, ale i východnější.
Mezi dvěma koly voleb
O lecčem rozhodne až druhé kolo voleb do obecních a městských zastupitelstev a oblastních samospráv. Ale už dnes můžeme číst v polském tisku, že nejsilnější vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) je jako kudlanka - z lásky sežrala své koaliční partnery Sebeobranu a Ligu polských rodin. Je to úspěch? Jak to v takových případech bývá: radikální strany velice oslabily, ale za cenu, že centrističtější PiS převzalo část jejich rétoriky. Je to tedy úspěch? Uvidíme. Co víc se dá říci?
Čím větší město, čím vyšší úroveň správy, tím víc hlasů posbírala opoziční Občanská platforma. Hlasovali pro ni raději lidé z větších měst, mladší a vzdělanější. Platforma se od Práva a spravedlnosti programově liší málo, ale přece jen dává přednost - ne vždy - klidnějšímu vyjadřování; a občas projeví náznak liberálnějšího přístupu. Její úspěch v komunálních volbách je značný, ale těžko říci, čemu všemu za něj vděčí. Sama sobě? Ale taky skandálům rivala, třeba tomu se slavnými "pásky poslankyně Begerové", svědčícími o snaze PiS kupovat hlasy v parlamentu. Bude zajímavé, zda Občanská platforma, nepochybný vítěz posledních voleb, dá konečně jasně najevo, čím se chce od autoritářské nacionální pravice lišit. A taky zda se bude konsolidovat levice a liberálové, kteří v těchto volbách mohou najít jistou útěchu.
Polsko se tedy rozhodně k autoritářskému nacionálnímu režimu nesklání. To je dobrá zpráva. Horší by bylo, kdyby volby potvrdily, že jsou dvě Polska, městské a venkovské, vzdělané a méně vzdělané, mladé a staré, která nenacházejí společnou řeč.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů
